na vratkém vznášedle chtění
slídím nad oceánem slov a
lovím:
ostřím
mířím
vrhám se střemhlav
svírám svou báseň v náručí
klouže mi v dlaních
kroutí se a z lesklých šupin
setřásá vodní kapky
jako luk se napíná
...a mizí pod hladinou
tu druhou
v odhodlané snaze neprohrát
držím za žábry
a cítím pod prsty
jak lapá po dechu
těžkne bezvládností
a na přeškrtaném papíře
nechává jen upocená slova
TAK MOC CHCI!!!
a zavřená hladina už nevydá
nic než krutě ostrý obraz
mé vlastní křečovité tváře
...
snad v noci
až vyčerpání
rozleptá dno vznášedla
a já propadnu zrcadlem
zůstanu klidně
ležet na hladině
jen tak
se budu těšit
z chladivých pohlazení ploutví
a pozorovat
jak zrcadlení hvězd
roztáčí
nekonečnou spirálu
tepajícího vesmíru
|