Janina na mě mává a ukazuje mi prázdnou židli vedle sebe. No samozřejmě, Katka se svým širokým úsměvem v téhle skupince nesmí chybět. Přijímám nabízené místo, pokukuji po místnosti, ale již se nezapojuji do hovoru. Jen se zdvořile usmívám, upíjím napěněnou kávu z velkého hrnku s ručně namalovanými proužky a čekám, až mi včerejší děvče donese mou porci vajíček. Jsou na cibulce, ta vůně je nezaměnitelná. Slanina zřejmě došla.

 Zatímco snídám, přátelé se pomalu loučí a venku před roubenkou startuje postupně jedno auto za druhým, jejich majitelé ometají sněhovou peřinu z oken i z  kapoty, z výfuků se valí šedobílý hustý kouř. Civilizace. Zase si ji uvědomuji, i tady na konci světa mě dostihla.

 Odjíždím poslední, není kam spěchat. Jen cestou domů vyzvednu Lenty u paní na hlídání, doma nás pak přivítá stará věrná Barča, toho jména již druhá, která jediná se mnou zůstává a nikam neodchází. Vyběhneme spolu na chvíli ven a každodenní martirium se opět dá do pohybu. Co asi budu dnes vařit k obědu? Běžné starosti mého života. Lenty a já. My dvě a náš život. Nikdo jiný.

 Nastupuji do modrého malého autíčka s výsostnými znaky mého zaměstnavatele na předních dveřích, otáčím klíčkem v zapalování. Zjišťuji, že silničáři tu jsou skutečnými profesionály, protože silnice jsou protažené a posypané.

Vycouvala jsem od roubenky, spíš se proklouzala než dojela na státovku a teď už jedu svým zimním tempem, vychutnávám atmosféru zimní pohádky a cesta příjemně ubíhá.

Mohutné smrky v zimním šatu v ranních slunečních paprscích již nepůsobí hrozivě, jako včera večer. Naopak, svou přívětivostí navozují klid a pohodu. Vlastně sem všichni jezdíme právě kvůli té pohodě. Na chvilku utéci od všedních dennodenních starostí, návrat k přírodě, chvíle zapomnění.

V těchto místech Vysočiny jako by se čas skutečně zastavil. Ty smrky jsou stejné dnes jako před sto lety. Hluboké vysočinské lesy tu jsou, byly a doufejme, že i budou. Dál se tu budou prohánět hnědavé srnky s bílými zadečky, panáčkovat bezstarostní zajíci s dlouhýma ušima, v hnízdech ve větvoví starých stromů se každé jaro vyklubou štěbetaná ptáčata. Občas se tu mihne liška a ve studánkách stále bude zurčet pramenící voda, pro kterou bude jezdit kdejaká teta na kole do bandasky, aby to odpolední kafíčko skutečně chutnalo. Ty lesy tu musí být, kam jinam bych jezdila čerpat energii?

Auto přede mnou zpomalilo a najednou řidič spustil výstražná světla. Zpozorněla jsem, přeřadila na nižší stupeň a čekám, co bude dál. Motor si brouká, z rádia se ozývá má oblíbená písnička a zatímco jedu dál lesem po úzké cestě, kde po obou stranách sněhová fréza vytvořila val, neproniknutelnou přehradu sněhu, auta přede mnou stále zpomalují. Není kam utéci, takže jedu odevzdaně krokem a poddávám se svému osudu.

Z ničehož nic se auto přede mnou zastavilo. Písničku vystřídalo zpravodajství o počasí a moderátor se snaží  upoutat mou pozornost příslibem pikantních informací o známém zpěvákovi, pokud tedy vydržím ještě dvě bezduché písničky.

 Vypínám rádio, vystupuji z auta a jdu se podívat, proč tady v lese stojíme. Páni… Po pár krocích mi je vše jasné. Přes cestu leží mohutný smrk, který nevydržel tíhu sněhových vloček ve svém naježeném jehličí. Rozmary Živlů, Přírody a Osudu jsou nevyzpytatelné. Ani velikáni sem tam neodolají.

Potěšilo mě, že rozhodní řidiči v řadě přede mnou již přivolali pomoc a smiřuji se s tím, že nezbývá, než čekat. Tenhle kmen prostě bez motorové pily a několika zkušených lesáků bude ještě chvíli ležet přes silnici. Mimoděk jsem se otočila a zjišťuji, že rozhodnější řidiči se otáčejí a rozhodují se jet jinou cestou. Já to tu ale zas tak dobře neznám, ztratila bych se jako nic.

Raději chvíli počkám, stejně mám volný den. Nikam nespěchám, o Lenty je nakonec postaráno a Barča je zvyklá, že na mě celý svůj psí život jen čeká. Jdu zpět k autu. Vlevo je prohrnutá cesta do lesa, asi tudy jezdí hajný se saněmi doplňovat krmelec senem. Nezaváhala jsem a odbočila do lesa, stejně tu chlapům nebudu ničím platná a než rozřežou a odtáhnou padlý velikán, chvíli to dá.

Jdu pomalu zasněženým lesem. Okolo mé hlavy poletují osamělé sněhové vločky, prostříbřující svým neopakovatelným krajkovím mé obočí, řasy, neposedné osamělé pramínky vlasů. Mé zorničky soustředily svůj pohled na jednu z mnoha těch ledových krajek.

 Najednou vím, že má strach. Bojí se nejistoty, která provází její pomalý, pozvolný a nedobrovolný sestup zpátky k zemi.

V minulých dnech jí bylo přitom ale tak příjemně, vnímala vlhké teplo subtropů, opájela se svěží vůní citrusů a žasla nad impozantností vysokých palem. Šplouchala se spolu s ostatními kamarádkami mezi nádhernými korálovými útesy a neuvěřitelnými spoustami nejroztodivnějších rostlin a ryb. Nechala se rozmazlovat doteky mámivých  slunečních paprsků, které pronikaly jako ostré šípy tím modrozeleným nekonečným prostorem, jehož byla součástí, a které jí probouzely z chladivé nostalgie a nutily k pohybu.

 Neviditelná nepoznaná síla, ale současně i touha a zvědavost, jí hnaly v ústrety tomu světlu a teplu tam nahoře. Jak se rozjasňovalo a oteplovalo, cítila rozkoš z nepoznaného, euforii změny k lepšímu, stoupala prostě vzhůru.

 Pak to přišlo. Uvolnilo se to sevření, které předtím ani nestačila nevnímat. Byla volná, voňavá a hřejivá. Na její cestě ji doprovázel pocit svobody. Kutálela se po vrcholcích vlnek, čeřících širou pláň oceánu, klouzala dolů a zase nahoru po skotačivých vlnách s hřebenem slané pěny, mazlila se v tříšti mořské vody a zase se nořila na krátké okamžiky do bouřlivě  tichého azuru vod. Radovala se a užívala si té nečekané lehkosti bytí.

 Intuitivně cítila, že právě tohle je to, na co čekala, aniž to věděla. Že právě sem patří. Jako omámená se nechala unášet přítomností a nevnímala nic z hloubky přicházejících, ale rozkoší umlčených instinktů, které jí chtěly varovat. Pošeptat, že už je na čase se zanořit a jen vzpomínat.

Nevyhnutelné tedy bez varování vstoupilo do jejího nejkrásnějšího dne. Zprvu se jí to líbilo a nepostřehla tu radikální změnu. Houpání pokračovalo, zdálo se jí, že je stále lehčí a uvolněnější. Bylo jí také tepleji. Ale najednou nějak moc. Dostala chuť se trochu ochladit mezi kamarádkami. Procitla. Nechápala ale, co se s ní děje. Temná inkoustová modř se ztrácí někde hluboko pod ní. Leknutím jí přeběhl mráz po zádech. Od této chvíle už jí strach ani chlad neopustily a doprovázely ji po celé cestě ještě výš a dál od domova.

Spolu s ostatními cizími a zamračenými vločkami tak doputovala až sem. Větším chladem ztěžkla natolik, že začala klesat. A právě toho se bojí nejvíc. Co se s ní stane? Kde skončí? Neví, že se mi pomalu snese na rty, kde jí nevědomky slíznu špičkou jazyka. Najednou je jí zase teplo...

  Zabořila jsem bradu do vysokého teplého límce a zajela  rukama ještě hlouběji do měkkých kapes. Snažím se najít poslední zbytečky tepla a horlivě dupu nohama v ne zrovna vhodných botách po udusaném sněhu. Jdu jen tak bezcílně lesní cestou.

 Pravou rukou jsem v hloubce kapsy nahmatala starou vypelichanou zaječí pacičku pro štěstí, kterou mi kdysi dala Vanesa k svátku. Kde se tu jenom vzala? Naposledy jsem ji takhle nečekaně nahmatala v kapse svého saka, když jsem na ruzyňském letišti upíjela whisku bez ledu z široké průhledné sklenice s tlustým dnem a snažila se tak zaplašit svou nervozitu před odletem. Jak to tenkrát bylo? Tenkrát.. Byl skoro konec května, těšila jsem se na nadcházející léto..  Je to necelé tři roky, mohu vůbec říkat tenkrát? Ale tenkrát si mě zavolal šéf do své kanceláře.

xxxxx

„Stavební společnosti jsou ve vašem úvěrovém portfoliu, vaše specializace,“ řekl namísto pozdravu. „Přišla žádost o navýšení úvěru na nákup speciálních stavebních strojů z Japonska od vašeho klienta. Takže my, jako úvěrující banka, máme teď za úkol prověřit si serióznost celého kontraktu, ověřit obchodní smlouvy a případně navýšit úvěrový rámec. Co bych vám k tomu ještě řekl, pracujete v branži dostatečně dlouho, abyste věděla, co se od vás očekává. Prostě vás posílám na služební cestu do Japonska, za pár dní jste zpět. Výlohy platí samozřejmě banka a snad vás potěším, když řeknu, že vízová povinnost byla vloni zrušena, takže těch formalit před odletem nebude třeba zase tolik.“

Jen jsem polkla, na překvapení jsem za ty roky práce v bankovnictví zvyklá. Ale tohle je přeci jen trochu silná káva. Rychle jsem vyhodnotila právě získané informace a zmohla jsem se jen na laciné otázky typu: „Kdy mám letět? A kdo o tom ještě něco ví?“

„Zájem na kontraktu má japonská společnost, exportující stroje, její nacionále najdete na zvacím dopise, který je v těchto deskách společně s dalšími materiály. Zařiďte si vše potřebné a očekávám, že mi ohlásíte splnění úkolu a podáte zprávu. Na tuto cestu bych nikoho neschopného neposlal, to mi věřte.“

Samozřejmě. Šéf je dobrý psycholog, jen lehce podráždil mou ješitnost a touhu dokázat celému světu, že jsem skutečně ve svém oboru dobrá. A já mu na to jako vždy skočím. Splním, co se ode mě očekává a jak jinak, než na jedničku. Natáhla jsem ruku po černých kožených deskách.

„Máte tam všechno, i kontakty, na koho se obrátit. Jen mi dejte vědět, kdy odjedete a kdy se vrátíte, tedy přibližně, je mi jasné, že to není jako jet na bankovní dohled do Jizerek.“

Vycouvala jsem s pozdravem ze dveří ředitelny. A sotva za mnou zapadly dveře mé kanceláře, s pochybami jsem otevřela černé desky a oči běžely po řádcích korespondence mezi bankou, klientem a jeho japonským dodavatelem. Krátce jsem se zastavila u sumy kontraktu a jen jsem si ulevila: „Skutečně, zajímavá sumička. Nedivím se, že to chtějí někým skouknout v reálu. Ale proč zrovna já..? Tak dobrá zase jen nejsem.. Důvody bývají různé, jestli se to nepovede, bude tu alespoň vhodný obětní beránek,“  blesklo mi hlavou.

 Risk je zisk a kdo nic nezkusí, také nic nezkazí.. Toto obehrané moudro jsem od dětství vštěpovala Vanese a nyní se mi ta slova sama od sebe vybavila. Dobře, rozhodnuto, jedu. Vany mě tu nepotřebuje, poslední rok studia medicíny ji zaměstnává na tolik, že si ani neuvědomuje, že nějakou matku má. Pravda, jistě si na mě vzpomene, když kontroluje stav svého konta, ale jinak.. Prostě nepřišla jsem na nic, proč bych vlastně nemohla na pár dní odjet. Oprava, odletět. Do Japonska se vlastně dá ještě plout lodí, ale to by trvalo podstatně déle, než let letadlem.

Japonsko, země rozkládající se na čtyřech hlavních a tisících drobných ostrůvků na opačné polokouli. 9 hodin časového posunu, když  do toho nebudu započítávat „oblíbené“ letní posunování času. Páni, takhle daleko jsem v životě nebyla. Co o Japonsku vůbec vím, krom toho, že jsou Japonci „napřed s časem“, vždyť právě proto se o této krajině mluví jako o „zemi vycházejícího slunce“?

 Narychlo si rovnám střípky svých velice sporých vědomostí z hodin zeměpisu. Tokio, cíl mé cesty, rozkládající se na největším z ostrovů, Honšú, je hlavním městem a jeho přezdívka „největší vesnice světa“ ve mně tedy rozhodně nebudí zvědavost. Ostatně, není tím hlavním městem od věků.  Zajímavější je rozhodně fakt častých zemětřesení v této oblasti a pověstná zdvořilost Japonců. Jsem z banky zvyklá na formální zdvořilá jednání s klienty, ale čím mě asi překvapí akurátní, neuspěchaní Japonci?

            Neměla jsem moc času na přípravu cesty. Jen si pamatuji, že jsem vytočila telefon velvyslanectví a zjistila několik potřebných informací. Zapomenout na platební kartu, vybavit se potřebnou hotovostí a připravit se na několikrát vyšší ceny, teplé vlhké japonské léto a hlavně se oprostit od našeho evropského spěchu. Japonec nikdy ve svém rozhodování nespěchá, je uctivý a usměvavý. Ale když už se jednou rohodne, pak jde vše jako po másle.

Pokrčila jsem rameny, teplo miluji, alespoň se na chvíli doopravdy ohřeji. A trochu více té zdvořilosti mi také neuškodí, i když nikdy neproniknu do jeho asijského myšlení. Tohle prostě Evropan nemůže jen tak pochopit. Snad se po nějaké době, strávené s tímto asijským národem, může obstojně přiblížit, ale pochopit? Pozor, tahle skutečnost je velice zrádná, zvláště pro evropského bankovního úředníka, zvyklého na evropské poměry.  Tady u nás jsem se naučila odhadovat lidské myšlení a pohnutky docela přesně. Ale v Japonsku je všechno jinak, mohu zapomenout na všechno, co jsem doposud poznala..

Zajistila jsem si letenku a přemýšlela, jak se vyrovnám s tím, že jsem žena. Japonsko je přeci zemí mužů.  Ženy zde mají svou tradiční roli ochránkyně rodinného krbu, jak mě budou brát Japonci pracovně? V Japonsku dnes pracuje spousta žen, to je pravda. Ale kolik jich je v pozicích, které patří tradičně mužům?

(konec 4. části - pokračování)