Psáno ve vlaku, podle příběhu, který vykládala Naty. Pro ty,

co ho neslyšeli: Byl o tom, jak nějaký hroch (tedy, Naty, jestli to bylo jiné zvíře, nekamenuj mě, jsem zhruba stejně tak roztržitá a zapomětlivá, jako ty) uvízl v řece v bahně takovým způsobem, že mu koukal jenom krk. A tak ho čekala dlouhá a strašná smrt. A pak k němu přišel lev (určitě ten můj zlatý lev, který mě navštěvuje), a něžně mu tlamou stiskl jeho tlamu, a toho hrocha vlastně udusil. Ten příběh mě tak oslovil, že bych na tohle téma mohla psát asi tak pořád dokola.

Zatím jen na tři způsoby. 

I.

Nemluv mi o smrti

když sotva poprvé

lehounce škobrtnu.

Teď ještě, prosím, ne.

Nemluv mi o zimě

když všude kolem mě

snáší se pápěří

květiny odkvetlé.

Až budu po krk stát

v sněhové závěji

znát, že je trvalé

tohle mé vězení

nemluv mi o zimě

nešeptej slovo smrt.

Prosím tě, příteli

mou mordu do své chyť.

Tisíckrát lapená

a krok už nemožný

to těžké dýchání

pozvolna odezní.

Pak možná vzpomeneš

že přítel nebyl jsi

pak teprve můžeš výt

své písně o smrti.

II.

AŽ DO ZÍTŘKA, AŽ DO POZÍTŘÍ

V království suchých řek
slunce se utopí
a v blátě umírá
agónie. 

Jsou smutné bubínky
umlknou ptáci
čeká tě trápení

Až do zítřka.

Až do pozítří. 

Nechtěli posečkat
na konec tančení
co řeku promění
v záludnou past.

Svět byl od slunce

rozsekán na kousky
a smrt už nevidí

do koho kousne.

Ještě že zlatí lvi

sevřou mě v mordách svých

ať už se netrápím.

Až do zítřka.

Až do pozítří.

III.

SMRT

Ráno mě vzbudila sekačka

sekáči trávy mají žně.
Venkovský hřbitůvek

uprostřed vší té

šalebné zeleně

vypadá poklidně

bezpečně.

Ještě se nebojíš

té kliky zarezlé

že se zasekne, a nepustí

tě zpět. Mezi tvé živé.

Na hromadě v rohu

hnijí kytice.

Nikde jinde 

jich tolik neumírá

jako na lidských hřbitovech.

Chryzantémy s růžemi

s podzimem

přecházejí do trochu zemdlené

barevnosti aster.

A přes půl hřbitova

můžeš si přimyslet

zarostlý hrob, sekačka do rohu

nedojede. Pro tebe, člověče,

který jsi uvízl v bahnité řece

přijde lev s milosrdenstvím

eutanázie.

A tak pořád dál. V tomhle příběhu je obrovská naděje. Existuje na světě láska a soucítění.