Zakouřenou maloměstskou hospůdkou se nesl cinkot nádobí a halasný zpěv místních opilců. Popelníky přetékaly nezpůsobně uhašenými zbytky cigaret a umakartové stoly byly o to víc upatlanější, o co víc pokročila pozdní hodina.
Hned vedle vchodu do kuchyně seděl u nedopitého piva drobný bělovlasý stařík a mlčky zíral do stoupajících bublinek zlatého moku. Naproti němu divoce gestikuloval asi osmnáctiletý výrostek v modré bundičce. S agresivitou, která je mládí tak vlastní, něco stařečkovi vykládal a prudce rozhazoval rukama.
Ti dva se ještě nikdy nesetkali, ale mladý muž tuto skutečnost po tolika vypitých pivech nebral příliš na vědomí. Vlastně si ani neuvědomil, že stařík ho vůbec neposlouchá.

„Hele, starej pane,“ strčil hoch prudce ukazováček přímo před starcův obličej, „řeknu vám, že celej život stojí za jedno velký hovno! Mohl sem bejt za vodou a kurevsky mocnej chlap, ale já to tak posral. Nejhorší na tom je, že tohle všechno,“ a rozpřáhl se mohutným gestem, „tohle všechno kolem, je vlastně jen jedno velký divadlo, chápeš?"
Odmlčel se, jako by čekal na odpověď. Té se mu však nedostalo a tak se hluboce nadechl a naráz vypil celý zbytek piva. Mrknutím na výčepního a zvednutým ukazováčkem signalizoval, že si dá ještě jedno. Dnes už sedmé. Na stole mu záhy přistál půlitr s překrásnou bílou čepicí a mladík pokračoval: „... ti to normálně řeknu, tobě jo, protože tě znám. Ty to stejně nemáš komu vykecat...“
Stařík se však nečekaně zvedl a chystal se odejít na toaletu. Chlapec prudce vyskočil, uchopil muže za ramena a zatlačil zpět do židle.
"…póčkat, počkat!" Zahrozil mu opět prstem: „Teď se di teda klidně vychcat, ale pak mě nesmíš přerušovat, jo? Jinak na něco zapomenu.“
Dědula se konečně, aniž by pochopil co mu mladík říká, znovu zvedl a tentokrát opravdu na toaletu odešel. Chlapec si zas pořádně přihnul z půllitru a zapálil si cigaretu. Šilhavým pohledem se rozhlížel po místnosti a nakonec zakroutil hlavou a polohlasně si mumlal - bože, bože - sem zas vožralej jako sviňa.

Starý pán se za chvíli vrátil zpět na své místo, usrkl pivo a začal plnit tabákem ušmudlanou dýmku.
„No, to je dobrej nápad. Pořádně si to napěchuj, protože až ti řeknu tu svojí historku - tak už na to fakt nebudeš mít chuť,“ řekl mladík a přes stůl mu přisunul krabičku zápalek. Děda kývnutím poděkoval a jeho společník se pustil do dlouhého monologu.
„Tak hele, ale teď fakticky poslouchej, tahle příhoda tě fakt zabije. Normálně si představ, že takhle jednou v noci sedim u svý mašiny, rozuměj - to jako u počítače. Sem onlajn a tak si nazdařbůh brouzdám po síti. Mám na černo vod kámoše pevnou lajnu a tak mám surfování zadáčo. Chápeš? To jako že nic neplatim. Jede to ale jako blázen a pakety se jen hrnou, vopravdu dost dobrý. No, a tak prostě sedim, čumim do monitoru, hulim cigárko a jen tak lítám z linku na link. No a najednou ti čeče, sem kliknul na ňákej link a natáhla se mi stránka, že sem teda fakt čuměl. Totálně boží grafika! Chtěl sem teda jako proskočit dál do hnízda na ňákej jinej vodkaz, ale ta mrcha po mě najednou chtěla pass a usera! Chápeš? To jako heslo, víš. To mně nasralo a řek sem si, že je to zas v hajzlu jako vždycky a jen tak, prostě z hecu, sem do těch fieldů napsal jako usera root a jako pass to samý. A teď si normálně představ, že ta mrcha to fakticky sežrala! Naběhlo hned nový vokno a tam sem jako měl napsat svoje jméno a příjmení. Sem na to sral, no né? Nejsem blázen a vyšvih sem tam ňáký hovadiny a ta potvora to sežrala znovu a naběhlo tam další vokno. Tam sem měl zadat jako svoje rodný číslo. Samo že sem tam zas napsal hovadinu. Chvíli se nedělo nic a pak na mě najednou vystřelila hláška, že jako takový číslo nelze jako akceptovat, protože prej jeho majitel je na této lince již po smrti. Chápeš? To sem fakt zíral, jenže největší bombovka teprve příde. Jasně že mi to nakonec nedalo a napsal sem tam svoje vopravdický číslo. Linka to zas chvíli chroupala. Pak mi normálně - a to se podrž - vyskočila hláška a tam bylo doslova napsáno- Vítej Danieli. Jsi v regionu 167, na Iince 1999. Nulová aktivita. Region prázdný. Máš zájem zahrát si s námi DynaTron?
No teda! Co ti budu vykládat, čuměl sem jak vrána a musel sem si dejchnout cigárko, abych se trochu vzpamatoval. Si normálně představ mašinu, která během pár sekund přechroupla milióny rodnejch čísel! No nic, když sem se jako trochu vzpamatoval, tak sem si celou hlášku vopsal na kus papíru. Znám to. Dostaneš někde ňáký čísla, vodklepneš to a pak si zaboha nevzpomeneš jaký to byly, ne? No a pak sem jen kliknul jako že jo, to jako že chci hrát. Mašina pak natáhla ňákej čat, to jako takovej malej diskusní klub, jasný? No, a na tom čatu sem byl jen já a ňákej Attus.
Vítej - napsal mi.
Čágo. Co je to za gamesku ten DynaTron? Chtěl sem hned vědět já.
Složitý a jen pro pár fajnšmekrů, odpověděl a to mě hned začalo zajímat.
Jaký sou teda podmínky?
Pošli mejl na DynaTron@softhome.net a v něm: číslo tvýho regionu, číslo tvojí linky, rodný číslo, sériový číslo tvý mašiny a verzi operačního systému. Jestli projdeš, pošlem ti data. Program je nepřenosý. Pravidla rychle pochopíš. Nemůžeš nikdy vyhrát nad spoluhráči, můžeš ale prohrát.
Jakej má ta gameska teda smysl, když nemůžu vyhrát? ptal sem se hned, protože se mi to zdálo divný.
Neprohrát. Uvidíš že tě to chytne, jediný smysl je – hrát!
OK, tak já to zkusim, sendnul sem mu zpátky.
Dobře, přemejšlej a hru, ber vážně..., ukončil diskuzi a pak mi celá mašina prostě vytuhla. Musel sem jí natvrdo restartovat. Potom sem projel historii v netskejpu, abych se tam znovu připojil, jenže tenhle sajt už prostě neexistoval. Znova se připojit zkrátka nešlo.

Celou noc sem pak vo tom vážně uvažoval. Druhej den sem všude možně sháněl ňáký informace, vo jakou teda vlastně de gamesku. Jenže gameska DynaTron prostě nikde nebyla ani ohlášená, natož v prodeji. Nedalo mi to, sepsal sem ten majl a poslal na tu adresu vod Attuse. Dva dny se nic nedělo a pak jednou koukám, že mi bliká v rohu inbox - to jako že mám novej mejl, chápeš? No a tak sem si ten mejl hned stáhnul. Stálo tam:

Sem byl celej nažhavenej co to bude a tak sem hned připojenej soubor rozbalil na disk a začal instalovat. Pitomej instalátor, chtěl po mně restart. Nenávidim takovýhle divadýlko, copak to nikdo neumí napsat bez takovejch zdržovadel? No nic, mám to naháku, zapínám počítač a zapaluju si zas cigárko. Mašina zatím natáhla systém a já spouštim program. Satrtupskrýn nebyl teda nic moc, ale pak ti tam čoveče na mně vyběhlo vokno s miliónem všelijakejch předvoleb a nastavení. No řeknu ti dědku, jako že se v tom kurevsky vyznám - tak tohle mi trvalo fakt hodně dlouho. Bombový hlavně bylo to, že celej program byl v češtině, protože jinak bych to asi nenastavil. Jen co sem pak vodentroval poslední nastavení, gameska se hned spustila. Normálně zčernal monitor a pak se přes celou obrazovku vobjevila zeměkoule. Teda jako glóbus. Najel sem k ní kurzorem a vona se normálně reálně votáčela. Nechápal sem vůbec, jak to ta moje mašina může stíhat. Všude byly vidět takový dokonalý detaily, že sem uchcával blahem. Vypadalo to, jako by to bylo snad přímo z ňáký družice, nebo co. No a pak..., ale to ti řeknu až se vrátim z hajzlu, jo?“

Mladík rázně přerušil svoje vyprávění a potácivě se zvedal ze židle. Děda přikyvoval, ostatně tak, jako to dělal celý večer a opět ládoval dýmku. Výčepní bystře vyměnil mladíkovi prázdný půllitr za plný a obratně připsal na účet dvě čárky.
Chlapec se mezitím vypotácel z toalety a těžce dosedl.
„Ti řeknu, že mi zejtra bude pěkně blbě,“ zvedl významě obočí a na důkaz si hlasitě říhl.
„No, tak kde sem to skončil… jo, u tý zeměkoule. Tak ta byla fakt hodně detailní. Když sem potom zajel kurzorem doleva, až k okraji obrazovky - objevily se najednou ňáký tůlsy. To jako nástroje. Byla tam lupa, telefonek a hromady dalších pitomostí. Hned mě to napadlo, vzal sem si lupu a začal přibližovat Čechy. To by udělal každej čech, no né? Po každym kliknutí se to pořád pňbližovalo, až bylo dokonce vidět i naše město. Zkoušel sem to pořád dál, ale pořád to nebralo konce. Když sem si nakonec nazvětšoval barák mojí mámy tak, že sem klidně moh rozeznat který kytky zrovna kvetou, začal mi běhat mráz po zádech. Vůbec mi to nešlo na rozum. Program měl jen pár mega a tohle všechno se tam prostě vejít nemohlo! Teprve potom sem si všimnul, že to pořád natahuje data přes modem po síti. To mě sice trochu uklidnilo, ale i tak sem si začal uvědomovat, že asi jedu v něčem, vo čem nemám ani páru. Zkoušel sem zvětšovat různý místa na zeměkouli a všude sem moh vidět fakt dost těžký detaily Tenhle program snad musel bejt ukradenej z ňáký tý tajný základny NASA někde v Americe, nebo co. Jinak to prostě nebylo možný! Zkoumal sem to teda dál.
Byly tam desítky dalších paletek a ovládacích prvků a nakonec se mi ňák podařilo přepnout rozlišení. Uviděl sem, jak je celá Země rozdělená na státy ty pak na stovky regionů a v nich pak jména. V každym regionu byly červené tečky se jménem a číslem linky Já sem byl ve svym regionu sám a měl sem linku 1999, ale v některejch regionech bylo třeba i pět lidí a některý měli i stejnou linku jako já. Zatím sem teda z toho moc moudrej nebyl a tak sem si řek, že tohle bude asi první program ke kterýmu si poctivě přečtu manuál. Jenže manuál byl tak divně napsanej. že sem z toho stejně nic nepochopil. No a tak sem se v tom dál hrabal na vlastní pěst.
Věnoval sem tomu celej tejden. Čím dál míň sem to chápal a čím dál míň mi to připadalo jako ňáká vobyčejná gameska.
Až jednou takhle v neděli mi z ničeho nic začal blikat a pípat jeden z těch červenejch puntíků. Byl v Japonsku, dokonce přímo v Tokiu. Když sem na něj poklikal, vyběhla na mě hláška, že mi jako přišla nabídka.
Proboha jaká nabídka?
Vodkliknul sem jako že jo. Vyjela mi další hláška a tam byla celá ta zpráva, jenže napsaná v japonštině! Japonsky neumim pít ani čaj, natož mluvit, ale hned sem zkusil použít tlačítko - přeložit. Mašina to chvíli chroupala a najednou se celej text přeložil do češtiny Jenomže to nebyl jen tak ledajakej překlad! Kamaráde, tohle bylo naprosto dokonalý a dokonce se tam objevovaly i některý slangový výrazy. Ten prográmek fakt věděl co dělá!
V tý zprávě bylo napsáno, že ňákej Kung Kwang z regionu 11 na lince 1994 shání informace o stavu prodeje Obchodní banky a na oplátku nabízí přehled kurzu koruny do konce roku 1999.
Ti teda řeknu, čuměl sem jak bulík! Zase sem byl celej vedle a nechápal která bije. Řek sem si teda, že to zkusím a tak sem mu odpověděl, že jasně. Vo ňáký Obchodní bance sem sice neměl ani šajn, ale chtěl sem vědět vo co go. Poděkoval a určil datum výměny informací. Během týdne sem pak zjistil, že tenhle program obsahuje snad všechno co člověka napadne - vod kalkulačky, diáře, kalendáře až po rozsáhlý databáze, všemožný vyhledávací a statistický funkce. Prostě ideální pro sbírání a zpracování informací.
Pak nastal ten den, kdy sme měli s Kwangem udělat ten vobchod. Sám sem se divil jak to beru vážně, protože o Obchodní bance sem zjistil co se dalo. Pochopil jsem už i to, jak probíhá výměna souborů. Bylo to dost chytře vymyšlený a nemohlo se stát, že bych moh někoho nachytat a neposlat mu za jeho fajlík nic.
Kwang se nakonec ozval a provedli jsme dohodnutou výměnu. Byl celej nadšenej a děkoval až sem se červenal. Teprve později sem zjistil, že mi dal dost laciný zboží.
Další tejden jsem sledoval kurz koruny a hodnoty přesně odpovídaly seznamu kterej jsem získal od Kwanga. Docela jsem se vyděsil, do jaký tajný organizace jsem se to asi naboural a jak velký to musí bejt svinstvo když mají i takovou věc pod kontrolou.
Dny utíkaly a já udělal ještě několik dalších obchodů. S jedním borcem z linky 2001 vodněkud z Poděbrad, jsem za zavolání na jedno telefonní číslo vyhandloval čísla sportky na tři měsíce plus ňáký dostihy. Moje databáze se docela slušně rozrůstala a já čím dál víc tušil, že celej svět je jedno trapný divadlo, kde je všechno předem naplánovaný. Pak mě to ale chytlo. Začal jsem sbírat všechny možný informace, četl noviny a sledoval jemný nitky vztahů ve světě. Už sem ani moc nepřemejšlel nad tim, jak je to možný. Bavilo mě hlavně sbírat, čenžovat s ostatníma informace a sledovat, jestli se potvrdí nebo ne. Hra mně už dostala a fakt mi šlo jen vo to hraní. Celý noci sem vysedával u počítače a kecal s kámošema z celýho světa který hráli DynaTron Uzavírali jsme spolu sázky co a jak dopadne. Hecovali jsme se k hledání těch nejšílenějších informací. Najednou jsem prostě měl pocit, že jsme taková virtuální rodina. Začal jsem poznávat starosti i slasti těch druhých a uvěřil představě, že mezi ně tak nějak patřím. Lidi se tu chovali jinak než je běžný na internetu a já jejich pravidla ctil.
Možná že tě napadne, proč sem třeba nevyběh a nevsadil si třeba tu sportku. Možná bych si spokojeně užíval výhry a byl těžce ve vatě. Musíš ale pochopit, že jsem se neodvážil, když tihle lidi mají všechno tak obšancovaný a naplánovaný. Věřil jsem tomu, že by si mě hned vyhmátli, že toho zneužívám. Bylo mi jasně vysvětleno, že drobné hříchy se přehlížejí. Běda však, jak se někde ukáže, že jsem toho zneužil ve velkym. Tyhle věci měl na starosti sám Attus. Možná, že sem se ani tak nebál nějakýho trestu, ale spíš toho, že bych nemoh hrát dál a přišel bych tak o svojí internetovskou rodinu.
Jednoho dne, mi jeden kámoš co seděl ve stejnym regionu jako já poslal, dost drsnou hlášku. Bylo tam napsáno jenom - dej na sebe pozor brácho, zvyk sem si na tebe.
Jenom tahle jediná věta, nic víc, totálně mě to rozhodilo. Dostal sem šílenej strach, že on ví něco, co já ne a nabízel jsem mu hory-doly za to, že mi řekne vo co de. Nepolevil bídák, navíc měl linku vo dva stupně vyšší něž já a s takovejma se blbě vobchoduje. Neměl prostě zájem.
Nakonec se ještě ten samej večer ozval sám Attus. Napsal mi, že zítra bych v žádným prípadě neměl opouštět svůj byt. Pokud tak udělám, tak že mám spustit počítač a nastavit v programu autokontrolu. Když to neudělám, tak že ohrozim celou skupinu. Program měl sice propracovanej systém přístupových hesel, ale tohle bylo asi něco jiného. Možná nějaký atomatický smazání. Nevim. Attus mi ale nic víc nenapsal a odpojil se.
A teď se podrž, dědku! Normálně sem se druhej den ráno probudil a u dveří mi zvonili kámoši ze školy. Prej abych s nima vyrazil na kole do pískovny se vykoupat. Bude stoprocentně nádherný počasí, říkali. Vzpoměl sem si na Attuse. Bledej jak stěna jsem odmítal a nakonec nejel. Celej zbytek dne sem se pak znuděně plácal doma.
Večer jsem si ukuchtil dobrou večeři a při jídle sledovat televizi. Zrovna byly zprávy Chutnalo mi, ale při jednom záběru sem vyblil celou večeři zpátky do talíře a ještě si zasral celej gauč! Ukazovali tam, jak všechny moje kámoše co u mě ráno byli, sejmul nějakej kamion. Všechny do jednoho - tak jak jeli za sebou je sebral z krajnice a rozmašíroval na kaši! Reportérka se tvářila jak dementní kráva a já blil a blil jak amina. Když jsem se pak trochu vzpamatoval, tak sem šel k počítači a vztekle sem Attusovi poslal ten nejsprosčí mejl jakej se mi povedlo v tom stavu napsat. Pak sem jen kliknul na tlačítko - odstranit program, a šel chlastat. Nehodlal sem mít ve svým počítači něco vod lidí, který vražději moje kámoše. Byla mi tak hnusně a ten kdo to nezažil to nikdy nepochopí. Je lepší bejt normální člověk, kterej ví vo světě úplný hovno, ale je vo to víc je šťastnější, chápeš?
Jenže za několik dní se mi to ňák rozleželo v hlavě. Udělal sem pěknou pitomost. Lepší by bylo, tvářit se jako by nic a pak jim udělat nějakou sviňárnu. Ne, ten program sem neměl mazat. Vytáhl sem teda zálohu instalátoru, kterou sem si udělal a chystal se DynaTron nainstalovat znovu. Jakmile sem si ale všimnul, že instalátor tahá při spuštění, ňáký data po lajně přes modem, došlo mi, že je zle. Jestli mi někdo, někde, někam, zakázal přístup - tak mám prostě smůlu.
A taky že jo! Program se nehodlal za žádnejch okolností spustit. Pořád mi to hlásilo, že uživatelský číslo je vobsazený někym jinym.
Makal sem na tom celej měsíc, ale ani kámoši co dělaji v assembleru z toho nedostali nic víc, než ten přiblblej manuál. Tak sem si ho aspoň vyjel na lejzrovce.
Jednou takhle v noci sem měl zase depresi a nemohl usnout. Tak sem si jen tak četl v tom manuálu. Třeba mě něco trkne. A fakt že jo! Najednou mi to všechno došlo! Najednou všechno dávalo jasnej smysl a já idiot na to přišel až ted? Hele...“ důvěrně se naklonil ke staříkovi, „...hele, jestli schválně víš v čem byl celej ten fór, co? Nevíš vid? A to se vsaď, že na to nepřijdeš! Ale přemejšlej a já se du zase vychcat...“
Mladík se sotva dopotácel ke dveřím záchodku. Tam vyzvracel dvě, možná tři poslední piva, která vypil. Cítil se však mnohem lépe. S mokrou nohavicí se pak vymotal ze dveří a hned se hnal ke stolu. Tam už na něj čekal opět plný půllitr a o dvě čárky navíc.
„No, tak už je mi trochu líp. Zeblil sem se jak amina,“ rozchechtal se.
„Tak dál, teď ti řeknu takovou pointu, že ti normálně vypadne mozek z hlavy a s řevem bude běhat po stole! To se fakt posereš, tak poslouchej... to totiž nabyl žádná supertajná organizace která měla celej svět pod kontrolou, ale vobyčejný kluci jako já. Ten frajer, ten Attust, totiž přišel na něco tak geniálního, že vůbec nechápu jak to udělal. Vytvořil totiž někdy v roce 1993 jeden slepej sajt na internetu a držel ho až do roku 2060. Čumíš co?
Ten rok je přece až za šedesát sedm let, ne? Možná už to tenkrát věděl, možná ne. Každopádně je mu to hovno platný, protože nad nim už nikdo není a tak nemá s kym vobchodovat. Podle mě se tím jenom baví. A teď poslouchej - ten region to je vlastně místo, kde fyzicky sedíš. To si snad pochopil, ne? No, a to číslo linky znamená rok v kterym sedíš. Valíš bulvy co? Takže, třeba když na tvym regionu sedí člověk, kterej má číslo linky devadesát devět a ty máš devadesát osm, tak ty vod ňej můžeš získat spoustu zajímavej informací o věcech, který se statnou teprve příští rok! Blbý je ale to, že ty mu vlastně nemáš pořádně co nabídnout, protože z jeho pohledu seš jen kousek historie, která už je pryč, že jo? Musíš prostě mít kámoše někde vejš něž je on a čenžovat informace, který tě sice ani nezajímaji, ale můžeš je pak poslat dál. Nikdo ti nedá nic zadarmo a ty vlastně ani nemůžeš použít informace ke svýmu prospěchu, protože by ses prozradil. Vlastně by si se do hry ani nedostal, protože Attus by v tý budoucnosti už předem věděl, že seš nespolehlivej. Divná věc, co? Takže fakt jde jen o hru jako takovou. Samozřejmě že těm s vyšším číslem můžeš prokázat spoustu malej službiček, který oni sami nemůžou udělat prostě proto, že z jejich pohledu se to už dávno stalo. Takhle můžeš nachytat spoustu dobrejch kontaktů. Je to prostě takovej dost divnej stroj času.
Sbírání a výměna těch informací tě ale fakt dostane, protože ty víš něco, co neví ti s nižším číslem pod tebou a nevíš zas to, co vědí ti nad tebou. Chceš pořád víc a víc jen proto, abys věděl. Je to šílenej pocit moci a svobody. Když si pak domyslíš všechny důsledky, uvědomíš si, jak šílená úleťárna to vlastně je. Ty kecy vo časovejch smyčkách, paradoxech, ovlivňování historie a tak podobně sou vo ničem. Spisovatelé těch fantastickejch knížek vůbec nevědí vo čem píšou. Věř mi, že historie se změnit dá. Něco uděláš a tvůj kámoš z budoucího roku to hned zaregistruje. Nejen že to zaregistruje, ale navíc si i pamatuje co by se dělo, kdybys tu historii nezměnil. Vlastně má ve vzpomínkách historii která se nestala. Musí ale bejt on tím impulsem, kterej dá prvotní pokyn k provedení změny. Ostatní lidi žádnou změnu nezaregistrujou a on taky ne, pokud to není na jeho žádost. Ten kámoš z Poděbrad mi jednou napsal, že po tom co sem mu vyřídil ten telefonát, si připadá jako schizofrenik. To jako rozštěpená vosobnost, chápeš? Napsal mi, že je to fakt peklo to všechno ňák strávit. Tenkrát sem to jen tak přešel, ale dneska už moc dobře vim co měl na mysli... ach jo...“ vzdychl si a odmlčel se. Sklopil oči a prstem cosi kreslil po špinavém ubruse, „... fakt sem to všechno posral.“

Hospodský začal zhasínat světla a výčepní pult přikrytý utěrkou, dával neklamné znamení, že dnes už se pivo točit nebude. Mladík i stařeček vyrovnali svůj účet a hospoda se začala velmi pozvolna vylidňovat.
Před hospodou se pak mladík halasně loučil se svým společníkem a ještě z dálky na něj volal: „Nechtěl sem toho zneužívat. Chtěl sem jen vědět a to mě na tom nejvíc sere. To, že sem se vůbec nic, ale fakticky nic o budoucnosti nedozvěděl... chápeš?“ Mávl bezradně rukou a potácel se noční ulicí…

...a měl pravdu.
Nevěděl však mnohem víc než by ho vůbec napadlo.
Ať už si svou historku vymyslel či ne, rozhodně nevěděl, že ji celý večer vykládal staříkovi, který jaksi - nebyl on-line - řečeno jeho slovy. Ten stařík byl totiž již třetím rokem zcela hluchý…
Nevěděl také to, že celé ty tři měsíce, co se pokoušel DynaTron znovu nainstalovat, se jistý sedmasedmdesátiletý Attus, kdesi ve vzdá1ené budoucnosti, snaží najít řešení vážného problému - jak uvolnit obsazenou linku v jednom regionu, aby mohl jednomu uživateli poslat naléhavou zprávu? Byla by to již druhá zpráva, varující před téměř jistou smrtí, kterou by mu odeslal. Nepodařilo se...

Nevěděl ani to, že nočním městem se velkou rychlostí řítí červený Ford Escort.
Že uvnitř sedí dva šestnáctiletí chlapci, kteří si chtěli zajezdit a tak si jednoduše "půjčili" auto od otce jednoho z nich.
Je to ďábelská jízda. Hlavně proto, že oba vypili alkoholu víc než je zdrávo. Při takřka stopadesáti kilometrové rychlosti si vlastně ani nevšimnou toho kluka, který se vypotácí z krajnice rovnou do vozovky…

Nevěděl jak nekonečná to bude bolest až přeletí střechu auta a dopadne zpět na vozovku…

Netušil také, že než si vůbec někdo všimne jak tu leží - ne nepodobný pohozenému kusu hadru - podlehne smrtelným zraněním. Když ty noční ulice jsou tak beznadějně liduprázdné…

Nevěděl, že se nikdy nepřijde na to, kdo mu způsobil tato smrtelná zranění...

Asi nejvíce by ho však překvapilo, kdyby tušil, že jeden z mladíků bude mít celou noc takové výčitky svědomí, že nebude moci usnout. A tak se je bude snažit zaplašit tím, že se zabaví u počítače.
Ten večer vyťuká chlapec na klávesnici při přihlašování do internetu uživatelské jméno – ATTUS…