|
|
|
| |
Poklidný sobotní večer s vůní zeleného listu narušilo vrnění mé pravé kapsy. Telefon. Do háje, pomyslel jsem si, to je jistě nějaký problém na stavbě a... Byla to mamka.
“ Čau mami.”
“Ahoj. Petře, kde je ta videokazeta z promoce?” začala zostra.
Slova se mi v ústech povalovala, ale i tak jsem celkem suver énně odpověděl: “Na tý kazetě s přeškrtaným nápisem Od soumraku do úsvitu, válí se někde u mě v pokoji. Nejspíš vedle bedny.”
“Hm, dobře. A jak se máte?”
“ Jo, fajn.”
“Tak ahoj.”
“Pa.”
Za půl hodiny se znovu ozývá telefon.
“ Čau. Co je zase?”
“ Tu kazetu jsem sice v tom neskutečným nepořádku našla, ale je na ní nějakej film s titulkama.”
“ No…, vono je to nahraný až po tom filmu.” zkouším další z možností.
“ Ne, není to tam, přetočila jsem to dvakrát! Jseš si jistej, že to má být na týhle kazetě?”
“ Hm…, možná je to na úplně jiný, až přijedu, tak to najdu, jo?” kontruju rádoby klidným hlasem, ale ruce se přitom snaží zachytit posledního stébla. Asi už se nikdy nevrátím. Sbohem. Jsem dojat a oči mají hned dva důvody být jako skleněnky.
“ Tak dobře.” teď už s jasným náznakem nepřátelství.
“ Ahoj.”
“ Čau.” No nazdar, kde to jenom může být?
V neděli pozdě odpoledne, otevírám dveře do bytu. Na Orlíku je sice hezky, ale zítra bych měl jít do práce a v úterý mám zápas.
“ Čau.” zdravím milým hlasem.
“ Ahoj, jak jste se měli?” odpovídá mamka.
“ Bylo to dobrý. Je tam fakt moc hezky. Akorát mohlo bejt menší vedro.” Tak, a teď to přijde.
“ Chceš kulajdu?” zeptá se nevině. Copak jsem ji někdy jedl?
“ Ne, díky. Nemám hlad.”
“Byla tu Marcela z Náchoda.” A jsme doma. Měla se konat videopárty – dovolené, narozeniny a zlatý hřeb: promoce.
“ Jo? Jak se maj?” Jak dlouho si se mnou ještě bude hrát?
“ Celkem dobře. Z půdy si udělali obytné podkroví, tak se konečně nemačkaj ve dvou pokojích.”
“ Hm, tak to je fajn. A co jste dělali? Byli jste se mrknout v Praze (rozuměj v centru)?”
“Byli. Včera jsme se byli podívat na pražské zahrady. Hlavně Vrtbovská je krásná. A pak jsme si sedli v tý velký zahradní restauraci u Anděla. Ale jenom na chvilku, brzy jsme šli domů. Chtěla jsem Marcele ukázat tu kazetu, ale nenašla jsem ji.” A je to tady!
“ A co jste vyváděli dneska dopoledne?” Asi marný pokus o zastírací manévr. No, jasně!
“ Marcele to jelo už v jedenáct, takže nic moc. Jen jsme ji hodili na autobus... Ticho. Nevypadá to na pokračování. Jen pohled vraha se mi zavrtává do očí.
“ Jdu se mrknout po tý kazetě.” dodávám rychle a po očku sleduji poťouchle se smějícího otce.
Po deseti minutách mi je sice jasné, že je zle, ale ještě další dlouhé minuty hledám klíč k životu. Marně. Ve videokazetách je neskutečný... no, prostě bordel. Tedy, kromě filmů s Woodym. Otevírám dveře do kuchyně a hlasem dítěte, které právě rozbilo okno spustím:
“Tak jsem to bohužel nenašel...” Podle všeho se stěhuju.
“ No, máme alespoň fotky, že jo.” Evidentně to je slabá náplast na duši protkanou tisícem pichlavých ostnů. Zvláště, je-li agresorem vlastní syn.
“ Ty jsi neskutečnej blbec!”
Ticho! Na jak dlouho?
Film, kterým byl přemazán ten krásný a jedinečný okamžik mého (nebo matčina?) života jsem do současnosti neviděl a shlédnout ho ani nehodlám. Znám některé fragmenty, které jsem vstřebal při hledání a moc zajímavé nebyly. (Občas si filmy, u kterých z důvodu pozdější produkce hrozí, že mě přemůže spánek nahrávám tzv. časovým nahráváním.) U videokazet s W. Allenem jsem okamžitě vyštípal plošky umožňující nahrávání...
A tichá domácnost? Ta má stejně něco do sebe!
|
|
|