Už zase se pokoušim strávit to pošmourno

            který vyprodukoval dnešní samolibej den

čtu si básně, nemůžu mermomocí přijít na smysl čehokoliv

někde za rohem se ozývá techno a chlápek v maskáčích pije cocacolu

párek mladejch studentů se volizuje v autobuse

            ona punkerka z devátý třídy v šedejch šatech s kytkama

            a on pubertální skejťák s brejličkama

                        má modrý oči

na ulici leží chcíplej vrabec a bezdomovec si tiše smrdí pod úsměv zavšivený tváře

            vlastně sorry, není to vrabec.. je to rukavice

                        možná sametová rukavička

                        aby si jí na ruku navlíkla nějaká slečna

modrý oči hejbaly světem, jenom když nebyly namalovaný, ale byly tvoje

            patřily tvý kudrnatý hlavě a tvejm fakt zvláštnim rtum

            možná by se daly přirovnat k tý kostkovaný košili – oranžový, cos tehdy měl

            chtěla bych někdy vrátit autobus zpátky na zastávku a nohu znova do kaluže

            dotknout se tvejch vlasů a vnutit ti můj praštěnej úsměv

                        dost dobře to nejde, když teď někde ležíš a nemůžeš se hnout,

            protože ruce ti svázaly jako těm puberťákum v autobuse písmenek slova

            snad se ještě někdy sejdem

                        včerejší deštivej dne s modrejma očima.