Resumé sedumnáct

Modř tvojich očí hnije na roletách

Jakube ?
Nemáš rád ten zvuk ?
Svůj cizí hlas ?

Dusíš se
Potíš
Pod kůrou pomeranče
Tušíš se
Špehuješ se přes pružnou zeď
Oranžové kulatosti světa
Nevidíš
Pořád si proplachuješ oči horkým borščem ?

V den tvých sedmnáctých narozenin
jsi usnul
mělký milováním
Vím, co se ti zdálo
Vím, žes byl rozladěný

ne doteky
ani ne pavučinovým sexem
nebo sebou samým

Byls rozladěný
protože k smrti rád hledáš ladičky

Vím, že tě pořád hlídá měsíc
Patříte k sobě

O tvém snu:
Nepeklo
Antipeklo
Ráj
Vše studené, přetlakované
a šedé
jednolitý neprokopnutelný mrak
lebka
včerejšího Boha
jedno čí
a uprostřed mé nirvány
studna
z ní křik i ticho
voláš sám k sobě ze dna o pomoc

Jakube..
tebe to dráždí
Za chvíli se ozve zvonek
ten zvuk ti prorazí bubínky
rozřeže, roztrhá kůži
rozsype slova
cáry tvého odhodlání zůstanou viset na prádelní šňůře
zatímco já
zavřu dveře balkónu
otevřu jiné
přivítam Jí
a budu se usmívat
a budu milovat
a budu pochybovat
nasucho brečet
v dívčím klíně
zapírat nebo předstírat lásku, nevím
ale neřeknu to
nepřečtu to
dost, že jsem napsal

Jakube !
Máme strach..

Říkáš
dva roky, maturita
a hurá točit dokument o vlastní smrti
Jenomže bílá místnost
tu zůstane pořád

Sedíš uprostřed
všude světlo
počítáš rohy, které ubývají
protože jsi miloval dívku v metaforách
a přestal ses cíti básníkem
Nakonec se dopočítáš tří
dvou
jednoho rohu
jednoho koutu v jednom rozměru
ani pro věty tam není místo
jenom pro slova
a hudbu
která jediná je všerozměrná

Prosíš tmu
Světlo se rozmočilo

Mlčíš

Není ti dobře

Na dně nejkrásnějších očí