Jak se překládá poesie – Pokračování 9
Konečně, téměř na závěr, přichází čas pro Davidkovovu Nebeskou poemu. Několikrát už jsem se v textu o ní zmiňovala. Pokusme se to shrnout.
Uchvátila mne nejdříve svou čtvrtou částí, kterou jsem, jak jsem tak sbírkou zběžně listovala, přečetla jako první.
Také jsem ji jako samostatný úryvek přeložila a teprve asi po půl roce jsem se vracela k básni jako celku.
Mezitím jsem přeložila asi polovinu Davidkovových básní, obsažených v této knize.
Nebeskou poemu jsem překládala téměř jedním dechem. Tím syrovým stylem, jak já říkám. Prostě jsem do sebe nechávala plynout rytmus jejích veršů a rovnou jsem je transponovala do češtiny.
Ta báseň se mi velice líbí.
Má hezké, neotřelé básnické obraty a má v sobě náznak epiky. Současně vypráví i okouzluje.
Má v sobě opakování motivů, které mě tolik láká.
A má v sobě několik “písňových námětů”, o kterých jsem hovořila.
Ale nechci ji komentovat. Jenom jsem se vám snažila osvětlit, proč jsem se pustila právě do jejího překladu.
Ať k vám raději promlouvá Davidkov sám, svými slovy a obrazy.
Davidkov
Nebeská poema
1
ZAHÁJIL JSEM TENTO ZPĚV mezi nebem a zemí.
Slova neměla kořeny – a nemohl jsem
si sednout do jejich stínu
nebo utrhnout jejich plod,
stříbřitě žlutý jako bříško kanárka.
Slova byla vytržena z šumotu křídel,
kroužila pode mnou spolu s městy –
ti chromí pavouci, oplétající
cestami a kolejemi celou zem.
Letadlo proráželo nekonečnem
a slova se začala podobat
ptákům – s křídly
popálenými červánky.
Větry je srážely k zemi,
oblaka je halila
a já je vídal průhledem nebeských proluk –
hluboko dole, jako na dně jezera.
Asi to nebyli ptáci,
ale zrcadlení hvězd.
A mé myšlenky se toulaly s nimi,
snažíce se je ulovit
jako jiskry nad večerním táborákem,
jako lampičku chlapce , jdoucího po cestě,
jako slzu v tvých očích, které
mne po celém vesmíru hledají.
Mezi nebem a zemí jsem se snažil
složit píseň
ze slov přetvořených v světlo.
2
VZPOMNĚL JSEM SI NA ČEKÁRNU
na letišti. Byla veliká, jako nebe.
Slunce jediného ventilátoru
se rozpalovalo pod vysokým stropem.
Z jedné strany seděli Skandinávci –
jakoby východ slunce
ohřál sněžné fjordy. A z druhé
strany nebe temnělo černochy
chystajícími se do Sudánu.
Seděl jsem mezi východem a tmou.
Viděl jsem, jak jedno stoupající letadlo
proráží nebem.
Dunění letadel mnou smýkalo
od břehu k břehu.
Černoši loupali pomeranče, natrhané
v zahradách veškerého světa,
a v skandinávských slovech křupal
namodralý severský sníh…
Vzpomněl jsem si, že v jeden takový večer
jsem seděl u ztichlé Tisy.
Z jedné strany se stříbřilo
červnové obilí,
a z druhé, k hřbitovu s prašnými
cypřiši
táhli - za obzor –
cikáni s temnými vozy.
Připomínali mi dým z dalekých vesnic,
který krouží nad poli
vzhůru až k večernici.
Ale ten dým zpíval bzukotem včel,
šuměním větru a hlasem žluvy.
Pádili koně. Prostor byl těsný
jejich bujným hřívám –
ta rezavá tráva stepi…
A já pochopil, že se sešli
k pohřbení jedné mrtvé písně
největší huslaři světa.
Mrtvou ji nesli v očích.
A tou stepí, modrou jak řeka,
jejímiž přechody
blesk koňských hřbetů se brodil,
huslaři vedli její bílou duši
za ruku
a svítání jim stékalo po bosých nohou…
“Oj, Tisa teče,
temnou vodu vláčí,
temnou vodu s hlasem ptačím.
A Večernice padající s nebe
propaluje srdce
jako žhavá kapka svíce …”
Světla se kolébala jak putující
vesnice
uprostřed žní – pomalé, unavené.
Což jsem je mohl něčím utěšit?
Plaménky svící – rybky zlaté –
v mých slzách pluly
a jeden z nich hořel v mé duši…
|