Pátek, 27. června 2003, poslední den školního roku
Fakt, je to zase tady. Zase po roce jsem nemohla projet domů kolem divadla. Už tu žiji dost dlouho, aby červený koláč s bílou náplní nepříjemné a adrenalin dmýchající dopravní značky okamžitě v mé mysli navodil atmosféru několika následujících dní, které mě čekají.
Tak za prvé, rozčílila jsem se. Skutečně jsem musela porušit dopravní předpisy a prokličkovat mezi tím nepříjemným zákazovým dopravním značením. Přeci nebudu objíždět celé město, když mě kilometr přijde na 6,60 Kč včetně DPH a bydlím hned za mostem.
Podařilo se. Jako úhoř jsem se protáhla mezi vznikajícími stany na náměstíčku před Divadlem Karla Pippicha, věnovala dva tři pohledy aktivním stavitelům této prapodivné architektury a jen tak mimochodem mrkla pod důvěrně známou sochu loutkáře s kašpárkem na ruce, jestli budovatelé nezapomněli na atrapu vláčku pro děti. To by mi totiž dcera nezapomněla. Tedy, kdyby si nemohla pohrát v oprýskaném loutkářském vláčku bez koleček. No, loni se v něm schovávala před letním deštíkem, ale letos to vypadá na vedra a oblohu bez mráčku. Ale vláček je tam, i nezbytné umělé jezírko s mostkem a kouskem trávníku, který na několik dní skryl žulové dlažební kostky.
Jo, pimprlata tu mají každoroční sraz, letos už dvaapadesátý. Tradice je holt tradice, skutečně jsem si už zvykla, i když nejsem místní. V prvých letech svého pobytu zde jsem začátkem července prchala, abych se vyhnula prapodivné společnosti, která touto dobou každoročně uchvátí celé městečko a vládne všemu dění zde.
Nevěříte? Nezbývá, než přijet, vidět, zažít. Čichnout si, nasát. Navštívit třeba v mezičase Mydlářský dům, kde našlo před mnoha lety azyl Muzeum loutkářských kultur. A když už tam budete, všimněte si, že jeho věž evokuje minaret. Nezvyklé v našich končinách, nemyslíte?
Víc k tomu nemohu říct. Ale po několika letech jsem i já neodolala a zůstala, neprchla. Takže vím, co mě i ostatní, kteří osvíceni poznáním neopustili své stálé příbytky, v následujících několika dnech čeká.
A za druhé, mám pro strach uděláno, už jsem si skutečně zvykla a stala se ze mě otrlá, se vším smířená obyvatelka našeho městečka. Vím tedy skutečně, co následující dny přinesou. Společnost roztodivných osob. Již se neotáčím za dámami v šatečkách nevšedních střihů i barev, případně se slamáčkem na účesu neúčesu. I občasná přízdoba barevnou mašličkou nechybí. Věk nehraje žádnou roli, společnost okolo obživlého dřevěného kumštu nezná mezí své fantazie. Jsou to bezvadní spokojení lidičkové, kterým nekomplikuje život to, co nám. Šedivým „normálům“.
Snad úplně poprvé jsem si jejich životní optimismus uvědomila, když jsem je pozorovala, jak se samozřejmostí sobě vlastní nechávají své ratolesti v parném létě koupat v meandrech městského náhonu.
„Mami, a já tam smím jenom házet kamínky..“ Vyčítala mi za ruku jdoucí dcera. „Hele, mami, já si taky sundám botičky a budu si hrát s dětma..“ Žadonila.
Co mi zbývalo? Rozepla jsem odevzdaně její sandálky z měkké kůže a s vytřeštěným pohledem sledovala, jak mé pobledlé dítě vpadlo mezi bandu osmahlých uličníků. Děti loutkářů vzaly mou malou princeznu mezi sebe s vitalitou kočovníků, já mezitím usedla na lavičku a bezmocně přihlížela, jak mé dítě projevuje potlačovaný atavismus.
Neměla ani rýmu. Zvláštní. Já nezvyklý zážitek přežila ku podivu také bez následků, jen jsem tu noc nemohla dlouho usnout. Ale třeba to bylo těmi zvuky, které se linuly z nedalekého borového zákoutí parku, kam normálně chodívám venčit psa. Ale v tyto dny i pes udržuje od borovic uctivou vzdálenost a nenavštěvuje místa, kam si běžně troufá (na rozdíl od městských strážníků). Mého psa kdykoliv jindy doopravdy nerozhází ani omladina, navštěvující školu v sousedství. Hoši i děvčata zde běžně holdují cigaretám a na druhém stupni našeho základního školství právě tady zkouší svého prvního jointa. To je život, říkám si a asi stejně tak i strážníci placení magistrátem, protože zde ty adolescenty ponecháváme v klidu jejich osudu. Ve stínu chlácholících borovic.
Ale v tyto dny se borovicím vyhýbáme raději všichni bez rozdílu, nejen můj pes. Čeho všeho jsou borovice asi svědkem v tyto dny? Rozjařenost některých návštěvníků města bývá moc i na starousedlíky. Vlastně tu v tyto dny tolerujeme vše nezvyklé a vybočující. Onehdá jsem ohleduplně zavírala vchod do domu s nezvyklou tichostí, abych nevzbudila osamělou spící dívku na lavičce před domem. Loutkařina holt mívá spoustu podob. Nejen spoustu prazvláštních nadšenců, ale i osobité zvyklosti tyto postavy provázející. O nic vlastně nejde, vždyť už pár let vím, že to k loutkaření patří. Tedy ten zvláštní přístup k životu, nikoliv ta se soumrakem přicházející rozjařenost. Ale jak jsem již řekla, život je život a má mnoho tváří. Nač před něčím zavírat oči a před něčím ne?
Nadšenci přes den připraví pro děti kdejakou ptákovinu, rozestaví své paravány po parcích, před obchody i jen tak na trávník před naším domem. Maňásci, marionety i ostatní pimprlata obživnou v pohádkách a nejen v nich.. Všude kolem je spousta rozesmátých dětských očí. Ta stejná dětská očka večer sklíží únava a loutkáři pokračují zábavou poněkud dospělejší.
Konečně, za třetí. Nesmím jim křivdit. Mnozí jen nechávají plynout své myšlenky nad dvojkou vína, navazují kontakty s místními i mezi sebou a veškeré toto hašteřivě dobrácké rozjímání podbarvuje kolorit našeho města na začátku července. Vše zpestřují hudební vystoupení a prý i semináře. A to všechno, jak jsem již předeslala, letos již po dvaapadesáté. Kdo by to tak dlouho vydržel? Jen skutečný charakter a nadšenec. To se musí nechat. Všechna čest.
A úplně závěrem? Venku je letní červencový soumrak, mé dceři se již přivírají víčka.. Pes spí ve svém kutlochu a já vyrážím na svou dvojku vína. Přeci se nenechám připravit o neopakovatelně svéráznou společnost, která ovládla město, kde žiji!? Mám přeci pro strach uděláno! A nebojte, těm borovicím se vyhnu.. Nejsem hloupější, než můj přestárlý pes.
xxxxxxxxx
(Kontrolní otázka: A kde že se koná ten každoroční sraz loutkářů? Hm?)
A kdy? ….. 30. června – 5. července
|