V létě stesk když vidíš
dvě mladé dívky
oblečené v černé a bílé
vonící kadidlem
vlasy v čepci ukryté
s tělem bílým sevřeným
... a po jakých stezičkách
chodily lásky mé?
Když zeptám se
Jsem já ta vichřice
jež zlámala větrolamy
v moři tvé tváře?
ty odpovíš: Ano, jsi.
Hladíme se jen ranami
dotýkáme žihadly
naše kostely věru nevoní
kropenkami, svatí neblahořečení
stojí nám u postelí, u seníků
u mezí. Odsvěcení chrámů
už nebolí. Ale ještě pořád
zabydlela jsem se v tobě
lítostí. Žárlivě, den za dnem
přeměřuješ, jestli kousek
z ní neubyl. Jestli nestekl
s jiným pramínkem lítosti.
Nedívej se podezíravě
ten pramínek žalu je vtisknut
do jizvy na mém zápěstí.
|