|
Brm, brm....Jeduuuu!
Modré autíčko,
růžové triko a úsměv,
na dětské tváři,
obrouben čtyřmi stěnami.
Maličké tělo...tak křehké, že vzal bys ho do dlaní a chránil,
v železné postýlce.
Oči, co dávno přestaly prosit a jen odevzdaně hledí
kamsi k zažloutlému stropu.
Skoro jako podobizna sv. J. Nepomuckého.
Jeden by se na to vysral!
Avšak člověk,
tvor ohebný,
začne mít,
po čase,
svým způsobem rád kanily,
zevedené v dětské paže
i odběry
brzy po ránu.
Zachraňují přece lidské životy!
Teď jen zvyknout si na to sám u sebe.
Večer, vždy před usnutím, se všichni Andělé slétnou přímo u našeho okna.
Mnohdy pláčou, stydí se za svou nahotu.
Jindy se milují.
S Motýlem konečné věčnosti.
A pak to zatracené kočičí mrouskání!
|
|
|