Probuzen temným štkaním vlastního osudu
svěřuji tajemství srdcolamů Tobě,
když bez údivu, pozastavení, povšimnutí,
míjím běžnosti obyčejností
a pohrdám uchvácen proměnlivostí stesku
a přivádím se k úžasu
neustálým mihotáním záblesků Jediné.


A stále nemohu nalézt ten okamžik,
kdy studeně vřelý dotek Království dává zahynout
nenahraditelné, nezvratitelné, tak chtěné ztrátě Snů.
Vždyť po uhasení první Žízně se probouzí Žízeň ještě větší
a voda Tě poznamená cejchem otroctví,
kterému se stejně ubozí jako já mohou vysmívat,
ale podléhají mu stejně, snad jen tím víc.


Totiž ztráty zjistíš, až nastanou,
nepoznáš, neuvidíš a neoceníš nedotknutelnost svého Kacířství.
Pak nad ztracenou vírou a zlomeným slibem
jen pokrčíš rameny?


Ukaž mi jinou cestu a budu Tě milovat.


Bez Poznání je to pošetilé a s Poznáním nemožné stejnou měrou,
jako nemožné bez Poznání a pošetilé s Ním.


Někde venku je ukryta ta chvíle,
kdy očekávání je pohlceno skutečností a tesklivým 
vtryskem utonutí věčnosti.


Kdo odnímá sliby, které nelze splnit?