Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Medailonky
Autor: utopia () - publikováno 27.10.2000 (21:35:12), v časopise 16.11.2000

Medailonky
Věnováno Mároshovi, zpovědníku duší.



Trabi

Rolf Winkler miloval automobily značky trabant.
A říkal jim Trabi. Když to vyslovoval vysunul mírně špičku jazyka a s věčnou bublinkou slinky zašišlal „Trabi“. Znělo to spíš jako „Tfchabí“
Narodil se roku 1947 a zemřel o čtyřicet let později. Celý svůj život strávil v jednom malém městečku, nedaleko Magdeburku..Chodil do školy, ale často se raději díval z okna ven, kde po ulici jezdili auta a tramvaje. Vyučil se mechanikem, nemusel to nijak prosazovat, jeho otec mu nikdy v ničem nebránil, byl to takový ten tichý, téměř neviditelný člověk, stejně jako syn.
Později otec sám odešel do domova důchodců a Rolfovi zůstal malý domek u kterého přistavil garáž. Často pak jezdil otce navštěvovat. Velká vrata a sypaná příjezdová cesta k šedivému domu, ze kterého opadávaly roky spolu s kusy omítky. Jezdil otce jen navštěvovat, nic víc. Prošel dlouhou chodbou a posadil se mlčky vedle něj. Seděli tiše v hloučku stejně mrtvých gerontů. Otce auta nezajímala, neměli nic společného, snad jen vybledlou vzpomínka na matku, která odešla brzy potom, co se Rolf narodil.
Dokud byl mladý, přemýšlel o ženách, ale nikdy ho nelákaly tolik jako automobily. Nebyli tajemné, ani krásné, tedy ne tolik, jako hladké, lesklé karoserie, a neměli žádnou moc – nedokázaly ovládat prostor a rychlost. Nebyly pružné jako pneumatiky a nevoněli olejem a benzínem a tím nezaměnitelným pachem sedaček a ostatních vnitřností auta.
Německá demokratická republika byla úžasná, obyčejný člověk se nemusel trápit starostmi o politiku a ekonomickou situaci, vše bylo dané. A každý dostal co potřeboval. Pokud nechtěl mnoho a potřeboval málo. Rolf byl takový člověk. Svého Trabi si pořídil, když mu bylo devatenáct. Chudák Trabi, byl nabouraný a nepojízdný, koupil ho velmi levně. Celý život vzpomínal na tu radost, jak se o něj staral. Pečlivě lepit karoserii,, demontáž a výměna poškozených části, nový interier, kamarád mu pomohl s převodovkou., sám si vychutnal vyladění dvoutaktního motoru. A pak když poprvé vyjel .... ten pocit fyzické rozkoše, volnost a naprosté splynutí.
Pro něj to byl klíč. Klíč ke světu zapovězenému ostatním lidem. A on o tom věděl a litoval jich. Jeho Trabi a vše co s ním souviselo, v něm vyvolávalo smršť téměř nekonečných pocitů a fantazií o jiných světech. Vesmírech, jaké vnímá spojená bytost, člověk a automobil. Svět v pohybu, svištění asfaltu pod koly, odlesky slunce na sklech. Odpočinek v chládku, v doupěti garáže, když venku pálí letní slunce. Zadýchané startování v zimních mrazících. Jen tento svět, byl jeho světem a přinášel mu neskonalou radost. Žil ve svém světě sám, nikoho v něm nepotřeboval. Nikdy ho nikdo neobtěžoval. Sousedé ho ignorovali. Začal spát v garáži a později přímo v autě a nehnul se z něj pokud to nebylo nutné - v práci či při nákupech. Nikdy netoužil po lepším automobilu, měl v sobě největší štěstí dítěte, neustálé objevování nového.
Rolf Winkler byl nejšťastnějším člověkem na světě. Měl schopnost prožívat svůj ráj, a okolní svět mu k tomu ráji poskytl cestu i dopravní prostředek.
Až jednou musel Trabi na prohlídku a šedivý úředník, s cigaretou v koutku, nařídil utracení. Trabi je moc starý a mohl by ohrozit dopravu. Co na tom, že je perfektně zdravý, předpis je smrtelný pro všechnu čtyřkolovou krásu s pryskyřičnou kůží.
Jen pokýval hlavou a usmál se. Věděl jak šťastný byl jeho život, oproti životům ostatních lidí. A věděl, že štěstí je i ve smíření. Smíření s tím, že štěstí skončí. Naposledy nasedl do Trabi, hubený, ve svých umaštěných montérkách. Dojel k jezeru, tam sešlápl pedál plynu tak hluboko, až k podlaze, kam ho nikdy předtím netrápil, a na konci dřevěného můstku vletěl do vteřiny tichého letu. Cítil jak se kola točí na prázdno a pak dopadl na hladinu.
Pohladil volant. Usmál se, tak jako se usmíval vždy, když byl se svým Trabi sám. A teď bude až dokonce. Zavřel oči a čekal.



Most

Sahínovy ruce putovaly po zažloutlém kartonu pokrytém čarami. Rty neslyšně vyslovovaly jména míst, kdoví, zda-li je vůbec někdo znal.
Seděl v rohu své potemnělé cely, světlo dopadající z okna ostře vyřezávalo ze stínu jeho starou tvář s dlouhým vousem. Nikdy se z toho okna nepodíval. Jen málokdy chodil ven, a když už se k tomu odhodlal, díval se pod nohy, neupřel zrak do dálky.
Nepotřeboval se divat, dobře věděl, jaký je svět, znal ho do nejpodrobnějších zákrutů. Když vstoupil do kláštera, celý svět už byl v něm, a on ho jen objevoval v záhybech vlastní mysli. V klášteře byla knihovna a v té trávil všechen možný čas. Studoval mapy. Mnohé ho uspokojili, byly správně nakreslené, přesně popisovali obraz světa v jeho mysli. Mnohé mapy však byly překroucené a zdeformované, nebo úplně špatné, takové mapy obkreslil a patřičná místa doplnil dle svého nejlepšího svědomí.
Věděl že mapy se netvoří podle světa, ale svět podle map. Když v mysli najdeš mapu nového světa vznikne tak nový svět. Člověk najde štěstí ve světě, nebo v sobě. Nikdy však není úplné, buď musíš změnit sebe nebo svět. Buddha našel sebe v nepůsobení a nezměně, neprosazování štěstí na úkor sebe či světa.
Sahín našel svět sám v sobě. A v tom světě našel i sebe.
Odhrnula se zástěna a do místnosti vešel mladík nesoucí misku rýže a zeleninu.. Postavil jídlo vedle starce, a mlčky přihlížel jeho dílu. Pod snědýma rukama rozkvétal karton bohatstvím nepravidelných křivek. Řeky, cesty, města, pobřeží, hory a údolí. Pak se mladík podíval oknem ven. Do dálky se leskla klikatá stuha Brahmaputry a ztrácela se v pomalu stoupající mlze.
Mladík znal Sahína celý život. Když se jeho teta stěhovala na jih, nedaleko Dháky, zašla za starcem a prosila o radu, jaký pozemek mají koupit. Sahín strnul, zahleděn do sebe, a pak jim načrtl mapu, označil nejúrodnější končiny, varoval je před otrávenými rameny řeky a dokonce jim ukázal, kde žijí špatní lidé a kde dobří. Teta, od té doby co se přestěhovala, žije ve spokojené hojnosti.
Sahín dokončil práci, odložil uhel. Aniž pozvedl hlavu, potichu zašeptal: "Zítra odejdu, našel jsem cestu na druhou stranu. Pečlivě opatrujte mé mapy, a studujte je. Snad v nich naleznete jiné světy než jsem našel já, své vlastní světy, a nechte se vést jejich cestami."
Mladík nedokázal odpovědět, v hlavě se mu rojili náznaky otázek, ale žádnou nevyslovil, jen kývnul a snažil se, vše si zapamatovat. Když se vrátil do své cely, hned si starcovu řeč zapsal. Než usnul dlouho přemýšlel. Zdál se mu sen, jak hledá v mapách, ale nedokázal v nich najít žádné skryté světy, v těch čarách se mu stále znovu zjevovala podoba jedné dívky. Snad se měla stát jeho světem. Kdo to ví?
Ráno došel za Sahínem se snídaní, ale cela byla prázdná. Jen na zemi ležela mapa. Zobrazovala místo které důvěrně znal, ty zákruty řeky, a tady místo kde leží klášter, vše do nejmenších podrobností, vše tak blízké tomu co nacházel v paměti. Ale ... jedna věc tam byla navíc. Ten most! Ten most přes řeku tam nikdy nebyl! Nebo ano, nebo už ano? Mladík přiskočil k oknu. Nad řekou se vznášela ranní mlha, most na druhý břeh tam být mohl a nemusel. Anebo tam možná byl, ale jen pro toho, kdo ho v sobě dokázal najít, stejně jako on sám snad v sobě najde tu dívčí tvář.




Bolest

Stavros se narodil na Krétě. V té době tam nebyli žádní turisté. Jen němečtí vojáci, popíjející po tavernách. Vyrostl, byl mladý, snědý, pil retzinu a smál se tak, jako se smějí řekové z ostrovů. Do kostela zašel, jen když se mu chtělo, jezdil na moře lovit krevety a rozhlížel se po holkách, jen jen si nějakou namluvit.
Pak přišla válka. Dostal uniformu, plavil se na velké ocelové lodi, střílel po turcích, a bylo veselo, pil po přístavech s kamarády. Středomořskému slunci bylo jedno, zda vinice nad kterými září, patří zrovna Řecku či Turecku, a nestranně vdechlo do nalitých hroznů opojné kouzlo, aniž by se staralo o lidské tahanice. A stejně tak i Stavros, jako to slunce, zářil dokud nenastal soumrak.
Jednou se vylodili na skále, jen kamení a trocha trní a voňavá šalvěj. A v malé zátoce mrtvola rybářského člunu, ležela břichem vzhůru, žebra ohlodaná mořskou solí. A nahoře na skále, oddíl nepřátel, a velitelé neradi vidí, když je nepřítel nahoře, takže rozkaz ani nemohl znít jinak než, položit život za ten kousek řecké skály.
Za ten kousek světle šedého vápence, často ostrého jak nůž a drsného jak žraločí kůže.
Pušky k líci, jako na střelnici. Plížit se nahoru, sem tam padne Turek za kámen. Ale častěji padají kamarádi, nepřítel se dobře kryje. Boj byl snad vyrovnaný, ale teď už není. Kamarádů je málo, a turci útočí, ženou se z kopce a před nimi svištící olověná stěna. Strašná síla zakletá do bzučivé střely. Utíkat, rychleji než kulky ... tam do zátoky.
Stavros skáče ze skály na skálu, chumáče bodláků pruží pod pevnýma vojenskýma botama. Konečně podrážky zachrastí na písku. Rychle se schovat, pod člun, pod tu rozvrácenou mršinu, do stínu, do tmy.
V tom světlo. Nic neslyšel, i moře zmlklo, jen jednolitý tón v uších zahlcených explozí granátu. Něco povolilo, a loď se naposledy otočila. Drtivá váha ho sevřela v čelistech, mezi dřevěným, slizkým bokem a pískem pláže. Turci se blížili.
Pušku měl v ruce, ale nemohl ji nabít, nemohl se ani hnout. Nebyla to jen bolest rozdrcených zad, byla to úzkost nemohoucnosti mysli, které přetrhli lanka na kterých vodila loutku těla.
Turci dorazili, smáli se. Jeden mladý voják, ho začal kopat do obličeje, pak mu vpáčil hlaveň revolveru do úst. Zmáčknul kohoutek.
Řekovi to bylo jedno, nepřál si nic víc, než aby to všechno skončilo. Zazněl výstřel a vyryl mu do tváře žhavou brázdu.
Turka někdo strhnul nazpátek, nesouhlasné vrcení hlavou. Nechají ho naživu, aspoň si před smrtí ještě užije.
Odešli.
Přišla bolest, ostrá, pak tupá, a cukavá, a pronikavá, otupující i jitřící. Zvracel a dusil se, žízeň a hlad. K večeru přišel strach ... že neumře dřív, než přijdou krabi.
Neumřel, přišli.
Jen malí, trochu ochutnali.
Nezemřel do rána. Rány rozežrané solí. Tvář rozhoblovanou na kaši pískem.
Znovu žízeň. Modlil se za smrt, dokud mu jazyk neopuchl tak, že mu vyhřeznul zpoza rtů.
Bolest se stala jeho podstatou, začal myslet bolestí, vnímat bolestí, uvědomovat si sám sebe skrze bolest. Bolest zobludněla. Halucinace, ne zrakové, ale pocitové, halucinace hrůzy, halucinace všech možných poloh a intenzit děsu.
Tak Stavrose našli.
Nezešílel, neochromnul. Dali ho do pořádku, ale zůstal mu hrb. Výrazný, křivý asymetrický hrb. A šeredná jizva na tváři. Dlouho pobýval v nemocnici, pak mu dali penzi. Žil jen tak, tak. Po čase, mohl znovu pracovat. Dělal drobné práce u svého, velmi, velmi vzdáleného příbuzného. Jiného neměl. Byla to milost, Penze byla tak malá, a každá láhev vína navíc, znamenala další chvíli bez bolesti. Dostal koště a zametal, nebylo to těžké, jen bolest ve zmrzačených zádech k večeru obludněla, znal to. Každou noc dlouhé hledání, té jediné polohy, kdy je bolest slabší nežli spánek.
Každý den koště, igelitový pytel, lopatka na dlouhé násadě.
Jednou uklízel špinavý chodník na nábřeží v letovisku nedaleko Agios Nikolaos. Ve stínu na polorozpadlém lehátku seděl turista, takový ten světlý odněkud ze severu, čert aby se v nich vyznal. Turista kouká na svrasklého, hrbatého řeka.. Smolí si něco do zápisníku. Vymýšlí si příběh jeho života a tou nejnepravděpodobnější náhodou se strefí.


Draci

Dívá se skrz sklo, skrz kapky na skle, každá láme světlo, splétá z něj prameny vlasů víl, které mají klíč od jiných světů. Za oknem, přes propast vzduchu, vidí, jak se vznášejí draci, křídla nehybně roztažená, plují prázdnotou. Jejich řev je tlumený vzdáleností, jejich břicha jsou plná lidských těl,. přilétají sem za potravou, sem na letiště Haneda.
Kenji Nagida se otočil od okna. Klec, malá klec. Pár kroků napříč, sklápěcí postel, miniaturní kuchyňka, sprchový kout. Klec do které se každý večer zavírá před ostatními. Nebo ho do ní zavírají ostatní?
Vyšel z klece a zařadil se do proudu živoucího masa a hýbajících se kostí, proudu štěpícího se a zase tmelícího, zdánlivě nevyčerpatelného. Vlak ho dovezl na letiště, tady pracoval.
Kenji třídí zavazadla, a jezdí s vozíkem, až pod lesklá dračí břicha. Nesnášel piloty, Jejich sebevědomé a přitom tak nevědomé pohledy neznají a nechápou duši zakletou v kovu a plastu. Ovládají mrtvolu, ztuhlou bez kouska vlastní vůle.
Po práci, dojel na Ginzu, měl rád barevná světla. Normální světlo je šedé nevýrazné. Ve dne je Tokio jen hradba z betonu skla a kovu, rozlezlá stovky kilometrů. Noc otevře brány. Věděl, že svět je takový, jaký si ho dokážeš představit. Vstupní cesty jsou lemované nestálými barevnými znaky, tak jako letištní dráhy ukazují cestu někam mimo, nad tento svět.
Skutečnost je hra a hra je skutečnost. Vybral si dvě nové hry, dva nové světy. V jednom se stal dračím jezdcem, osedlal ztělesněný hrom. Ve druhém světě poznal dračí mysl v útrobách dokonale ztvárněného letadla.
Vrací se zpátky. Klec je malá, ale Kenji dokáže otevřít vstup do jiného světa. Létá pod horizontem tak dalekým, že ho oči nepojmou. Valící se mračna, blikající kontrolky, ostnaté pařáty, výškoměr a knipl. Létají ohnivé projektily, hromový rachot a žár reaktivních hrdel. Let a boj. Je vládce, je pán, je krotitel draků.
Noci má své moci. Ve své nemoci má nenoci.
Dny jsou k nepřežití, ví že má sílu, dokáže zkrotit každého draka, jen sebrat odvahu. Na burze si pořídil sportovní malorážku. Další noci a nenoci.
Pak jednou odešel za draky, ozbrojen, malorážní katanou. Nakrmil svého draka, věděl, že je připraven k letu, břicho plné lidí, křídla nabitá olejnatou krví kerosenu.
Kenji Nagida vystoupal po schůdcích nahoru, a vyhnal piloty z kabiny. Jeden z nich neposlechl, bránil se jeho vůli. Ale vůle krotitele draků, je neoblomná. Mířil pečlivě, aby projektil nevyletěl z lidského těla ven a neublížil choulostivým dračím vnitřnostem. Potrava pro draky, ať je tam, kam patří, v dračím břiše. Na koberci zůstala krvavá šmouha.
Osaměl, jediným pohybem umlčel hlasy těch, kteří nerozumí duši draků a mluví v číslech a kódech. Zasedl k otěžím a drak se vzepjal a rozběhl po betonové skále. Vznesl se do vzduchu, křídla majestátně roztažená, hromový obr, chrlící žhavé zplodiny, zakroužil nad městem plným potravy, ale byl sytý, nepomýšlel na kořist. Zamířil nad moře, zamířil nad obzor, letěl vzhůru výš a výš, až nalezl království běloskvoucích, zářících, obrovských paláců, převislé fasády, některé zdobné, jiné zas strohé, ale všechny obrovské, větší než kdy lidé postaví. Dračí mračí království.
Spustil se zpátky, střemhlav k zemi. Tělo veliké jako celý dům, řítící se vzduchem, a přesto ladné. Jen nevysoko vyrovnal let. Pouhým okem se dali rozeznat lidští mravenci v ulicích. Pohnal draka zpátky k Haneda.
Pevná a zkušená ruka dovedla netvora zpět do lidské říše. Stroj se zastavil a ztichl. Viděl jak se zdálky blíží vozy letištní ochranky. Otevřel dveře nákladového prostoru. Potřeboval další potravu. Slyšel jak šplhají do trupu, jak ho lechtají ve vnitřnostech. Ale dveře k mysli byly neproniknutelně uzavřené.
Tlama se zavřela, drak zavyl a znovu se vznesl. Našel svého pána. Kenji Nagida, jezdec na osedlaném hromu, s ním už zůstane.




Medailonky

Lepratokapa si opatrně kleknul, měl už svá léta. Rozlámanými nehty opatrně odštípával, drobné hlavičky hub. Vypadaly jak špičaté čepičky lesních skřítků Wori. Vložil úlovek do mošničky z listů a postavil se.
Čekala ho dlouhá cesta podél Patucy, až tam, kde se rozlévá bažina Velkého lagunového jezera. Rok od roku kvůli němu přijíždělo do Hondurasu víc a víc bílých. Nikdy nechápal co na té nedohledné hnědo slané břečce vidí. Sedlá mořská voda smíšená s bahnem řeky.
Byl na cestě celý den. Spěchal. Dal si do úst hrst listů koky a začal žvýkat, únava za chvíli opadla. Hubené, šlachovité nohy kladl s jistotou na stezku, která zmizela ve tmě. Setmělo se tak rychle, jako by někdo zhasil plamen. Lepratokapa se těšil na svou novou ženu. Teprve třináctkrát okusila její kůže vlhkost, kterou přináší monzun. Snad proto je tak pružná, jako stvol gutapercha. Má všechny zuby, a dokáže vše, co má řádná žena umět. Zvlášť dovedná je v přípravě medailonků.
Medailonky musí být připraveny z toho nejjemnějšího masa. Ze svalů, které se táhnou vzadu podél páteře. Nařežou se ostrým nožem. Okrouhlé plátky nesmí být ani tenké, ani tlusté, právě tak do úst. Pak je žena zvláčňuje jazykem a zuby, nesmí je ale prokousnout. Když jsou dostatečně křehké vloží se do nálevu ze zkvašeného mléka a koření.
Konečně dorazil do vesnice.
Jeho chýše stála daleko od ostatních. Nadzvedl korálkový závěs. Žena klečela vedle ohniště a pletla košíčky ze stébel z rákosu. Turisti za ně dobře zaplatí.
Když vešel, okamžitě odložila práci, oči upřené na něj. Pokynul jí, ať pokračuje. Sundal z hlavy omšelou baseballovou čepici a pověsil ji na suk vyčnívající z dřevěné stěny. Rozvázal uzel šedých a černých vlasů.
Přisednul k ohni. Na velký, plochý a rozpálený kámen rozsypal nasbírané houby. Zavonělo to vlhkem a zeminou. Rozšířené chřípí. Tu vůni znal Lepratokapa téměř celý život, vzala si místo v mozku, rozestřela před ním vějíř vzpomínek na všechny sny, které mu přinesla. Na ten první sen, který mu ukázal starý kouzelník, když ho zasvětil. Na ten poslední sen, ze kterého už není cesty zpět a skřítkové Wori ho zavedou po rozklikacených cestičách až do říše mrtvých.
Chvíli čekal, pak shrnul škvířící houby do plastové misky.
Lehnul si do natažené sítě a mávnul na ženu. Donesla hrnec s naloženými medailonky. Obratně je lovila prsty a kladla mu je do úst. Přitiskl jazykem maso na patro a vysál mléčný kvas. Medailonky byly dobře připravené, samy se rozplývaly. Po každém soustu nabral špetku hub a pomalu je rozžvýkal.
Jedl pomalu a dlouhou. Ze tmy venku zaznívalo bučení obřích žab. Když dojedl, podala mu žena, nový talisman. Pracovala na něm od včerejška. Lebka a mozek už byly odstraněny, vnitřek vycpán suchými listy, víčka a ústa sešitá. Kůže zhnědlá rostlinnou šťávou, se již začínala svrašťovat. Světlé vlasy a vousy ho šimraly do dlaní.
Pojednou se šimrání začalo v hlavě přelévat a Lepratokapa uslyšel jemný zvuk neskutečné flétny. Hmatal zvuky, ochutnával barvy, a jemný praskot ohně mu kreslil přepestré vzory na sítnici. Svět se zploštil, a odchlýpnul, jako kůra od stromu, a za světem, tak důvěrně známým, se ukázaly cesty do nekonečna cizích světů.
Skřítkové Wori, žijící v houbách, se živý lidskými vzpomínkami, skrytými v medailoncích ze svalů vzadu, těsně podél páteře. Vzpomínkami na místa, která člověk navštívil, na všechny osudy spojené s těmi místy. Životy lidí, které potkáte, nebo o nich jen slyšíte. Vlny zčeřené jejich skutky, se šíří po hladině oceánu lidských životů. Nikdo není jen sám pro sebe, vše co udělá, nějak zasáhne všechny, odrazí se od nich a zase se vrátí.
Ten kdo nakrmí skřítky Wori, tomu darují kouzelný sen, stanou se průvodci jemným předivem nejnepravděpodobnějších příběhů.
Lepratokapa zavřel oči a vnitřek chýše nezmizel hned, zůstal mu pod víčky, jen pomalu rudnul a černal, a ostré tvrdé hrany vibrovali a třepili se do spleti ostře lomených klikyháků cest, vedoucích za svět. Vykročil.

11.1999 – 2.2000



Poznámky k tomuto příspěvku
čtenář Ina - 22.3.2001 > Je to nádherný, škoda,že to nikdo nehodnotí. Snad se to nechce cist, protoze je to moc dlouhý, ale stojí to za to. Dobře zpracovaný, člověk se může dostat do jiných světů uvnitř sebe.
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + deset ? 

  
  Napsat autorovi ()  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter