Žije na meteorologické stanici.
Tolik dnů beze mne.Krmí tam
sýkorky a taky kočky, které
ty ptáky loví. V symbióze
se smrky, mraky, větry.
Na jeho kopci se vichrů sešly
stovky, je to největrnější hora
v kraji. Vždycky mě vítr vzrušoval.
Král větrník. Lovec tornád.
Krotitel uragánů jsi, tak zřídka
scházíš do údolí. Rozkročený
na hoře, jak vzteklý pitbull, ovládáš
vichry. Takhle tě nejvíc miluji.
Než vleze doma do vany,
čichám mu k podpaží, jak voní
podzimem a praženými kaštany.
A na zátylku se mi chloupky ježí.
Sama ho svlékám. Je utahaný
k omdlení. Takhle ho nejvíc
miluji. Vláčného, jak z plastelíny.
Nanáším na jeho tělo souhvězdí.
Dotvářím s prsty od hlíny něžné
pihy. Je o koňskou hlavu vyšší,
ale ve vaně se choulí jako dítě v kolíbce
a než mu ponořím hlavu pod vodu
řekne: „Jsem tvůj krotký medvěd.“
Jak v comicsu vybublává bublinky.
O co, že je v nich napsáno, že mě
miluje. Takhle ho nejvíc miluji.
Postel je pole, hedvábí a modř
ořeš, koníčku, div se k smrti neudřeš.
Jsme velké C, když spíme, ležím ti
zády ke hrudi, ty mě objímáš. Cyklón.
Cejlon. Cisterna plna touhy. Cyklické
vrcholení. Cosi. Co uzlí mi dech.
Takhle ho nejvíc miluji. Druhý den
v hospodě. Na dřevěných lavicích.
Mrkáš po jiných ženských. Ale mě
objímáš. Jsi hovornější než
ženská. Nad všemi čouháš.
Neumíš tančit, a šlapeš mi na nohy.
Pak mě zvedáš, a tančíš - mé nohy -
létavé mašle, se nad parketem vznášejí.
Takhle tě nejvíc miluji. Když po půlnoci
mlha v sále zhoustne, a vidíme si jen
na ústa, dvě lačné studny, spolykaly by
holuba, kopec mlhy, potok pstruhový,
čteme si v nich sny o modrém hedvábí
našich postelí. Takhle tě nejvíc miluji.
Na zpáteční cestě mě líbáš
na kočičích kostkách u kašny.
V podloubí se divoké kočky páří.
Už si tě hlídají. Kolem nás to
lehce profukuje. Už zas tě
vítr volá. Dech ti voní
doutníky, pivem a větrem.
Když druhý den odjíždíš
vypadáš předem ustýskaný.
Takhle tě nejvíc miluji.
|