|
Balada o sedlákovi
Námahou prožrané oči
Letním odpolednem vypleněná kůže
Závěje potu v kapesníku
Chór pokosené trávy provází ho domů
Kožené boty, opuchlá víčka, strniště
V propastech mezi žilami padá stín
Zvony na obzoru ladí nohy kobylkám
A provazy stop slétá muž v prachu k domovu
Dvorek postříkaný fleky slepic
Omšelé stavení s citadelou komínu
Vše jako vždy, jen žena chybí
Na rakev tlačí nenasytná hlína
Vrzavý pozdrav branky
A pak je ticho… ze surové žuly
Rámem dveří jak v barokním obraze
Nehybné bledé kopyto
Bohatství a síla sedláka, vznešenost a naděje
Rozprskla se s černým vředem much
Když padá sražen zoufalstvím
Na břicho vyduté mrtvým teletem
A prudký vítr druhého dne netíží
Souzní s kyvadlem starých farářových hodin
Bez krávy sedlák potrhaným stínem propasti
Oběšence na hřbitov nepokládají
| 
