Můj děda byl potápěč, můj táta taky. Syn se mu nevyvedl a tak do potápění zasvětil mě – svou jedinou dceru. Je to už dvacet let, co mě v pěti letech poprvé vzal „dolů“.

Máma tehdy nervózně posedávala na břehu a vztekle krčila nos. Bála se. Naštěstí neměla proč - můj první, asi patnácti minutový ponor, proběhl bez problémů. Život pod hladinou mě uchvátil, .... a ty bublinky, které jsem vypouštěla – no nádhera.

A tak jsem v pěti letech, navzdory mámině snaze, propadla potápění.

Vydrželo mi to dlouho, do doby před rokem, kdy se táta utopil. Při ponoru, jak jinak. Od té doby jsem ve vodě nebyla, protože ... to tenkrát byla moje chyba ....

Bylo nádherný jaro, spíš léto, vedro, azurová obloha. Jeli jsme vyzkoušet nově objevenou lokalitu – zatopenou vesnici. Působilo to trochu mysticky, protože ačkoliv lokalita byla známá, nikdo o vesnici nevěděl. Byla mezi 40 a 50 metry, schovaná za valem. Nikdo netušil jak je možné že celá léta nikoho nenapadlo se tím směrem podívat, ale nakonec to stejně dva naši přátelé udělali a vesnici objevili. Vzhledem k tomu, že to bylo téměř na konci ponoru a v lahvi jim zbývalo tak na výstup nahoru s bezpečnostní zastávkou, ani to příliš nezkoumali.

Jakožto správní přátelé ale hned telefonovali, aby se o svůj objev podělili, a tak jsme s tátou měli být první, kdo se do záhadné vesnice podívá.

Jak jsem říkala, den na potápění jak vyšitý, voda 20 stupňů, viditelnost tak 7, 8 metrů. Přímo dokonalé podmínky.

Zanořili jsme se někdy kolem poledního, a díky přesným informacím jsme před sebou za chvíli viděli onen val a za ním ... vesnici. Vypadalo to, jako by lidé odešli před chvílí. Vesnička asi o deseti domcích, kostelík s věží a se zvonem, skoro jsem viděla psa jak pobíhá na návsi ...

Všechno v pohodě, dokud jsem se nepodívala na manometr. Měla jsem mít ještě téměř plnou láhev, místo toho mi kontrolka ukazovala 50 barů. Tak akorát na to, jít nahoru. Nevěděla jak je to možný, na břehu jsem všechno kontrolovala, bylo to v pořádku.

Po krátké signalizační výměně jsme se dohodli, že vystoupám nahoru. Díky výborným podmínkám zdánlivě nehrozilo žádné nebezpečí a táta už pár ponorů sám absolvoval. Nechala jsem ho tedy dole s tím, že během půl hodiny se vynoří a sama jsem vystoupala nahoru.

Na břehu byl ráj. Nikde nikdo, sluníčko pálilo ... uložila jsem se na ručník a ... usnula.

Probudil mě úlek, bylo zcela jasné, že se něco stalo.

Místo domluvené půlhodiny byly od mého vynoření pryč skoro dvě hodiny. Táta nikde.

Ochromilo mě to, věděla jsem, že takovou dobu dole nemohl přežít.

Nastrojila jsem druhou láhev, vyčítajíc si, že jsem se za ním dolů měla vrátit hned a nespoléhat na dohody a bleskurychle sestoupila dolů.

Našla jsem ho v 35 metrech, zamotaného do kříže na špičce kostelní věže. Oči za maskou měl vytřeštěné, viděla jsem v nich strach. V lahvi neměl nic.

Od té doby jsem celý rok nebyla ve vodě. S mamkou jsem mluvila za celý rok snad jen třikrát, nemohla jsem se jí podívat do očí. Snažila se mě kontaktovat, ale neuspěla. Můj život byl jinde, někde uvnitř mě samé ... zabalený do sebetrýznění a výčitek. Tisíckrát přemítající co a jak jsem měla udělat jinak. Tu situaci jsem si promítala snad milionkrát za ten rok, vteřinu po vteřině a každou z nich jsem si vyčítala ...

Až teď, po roce, mě jakési vnitřní nutkání dohnalo zabalit do auta výstroj a vydat se na cestu do Zapadlé, jak se zatopené vesničce začalo říkat.

Byla středa ráno, věděla jsem, že na lokalitě nikdo nebude a já jela sama. Říkala jsem si, že pokud tam mám umřít, tak ať. A neovlivní to žádný parťák na světě. Kromě toho, neměla jsem se na koho obrátit, celé ty roky byl mým parťákem táta.... a stejně by nikdo nechápal, proč chci tam, kde zemřel.

Skoro nic se tu za celý ten rok nezměnilo. Je ale vidět, že se sem začalo sjíždět mnohem víc lidí, Zapadlá se stala oblíbenou lokalitou. Našla jsem místo kde jsem tenkrát před rokem čekala na tátu a usnula, místo toho abych byla s ním dole a pomáhala mu.

Rozložila jsem věci a sedla si. Vzpomínky, které jsem cestou odháněla, na mě dolehly plnou silou. Opět jsem viděla jeho oči, vytřeštěné v němé hrůze. Snad ze strachu ze smrti ... musel vědět, že to nezvládne. Do poslední chvíle čekal, že pro něj přijdu ...

Začínám ponor.

Podmínky jsou jako tehdy ideální – sluníčko pere a prosvěcuje vodu svým světlem. Viditelnost je v rámci možností dokonalá, voda teplá.

Během chvíle nacházím val a vplouvám do vesnice.

Opět na mě zaútočily vzpomínky. Vidím tátu, jak mi ukazuje, že je ok, že to zvládne, že můžu jít nahoru. Vidím ho ve chvíli, kdy jsem se naposledy otočila ... oči za maskou se smějí, měl radost z objevu, byl ve svém živlu. Vidím jeho prsty stočené do kroužku, jak mi výrazně ukazují: VŠE JE OK! JDI!

Vidím růžové srdce, které mu na neopren přidělala máma v domnění, že ho bude ochraňovat.

Proplouvám mezi domky, blížíc se ke kostelu. Už vidím věž i kříž. Vypadají tak mírumilovně, tiše, klidně ...

Přemýšlím, co se tehdy mohlo stát, proč táta tak zazmatkoval. Potápěl se celý život bez jediné vážnější nehody, byl ztělesněním klidu a rozvahy.

Náhle jako by se zešeřilo, v kruzích obeplouvám kostelní věž, stoupajíc k jejímu vrcholu ...

Záblesk a pak tma. Zdá se, jako bych oslepla. Zuřivě třepu hlavu, snažíc se tu tmu setřást, ale ... nejde to. Klid, dýchat, klid, dýchat, opakuji si a hmatám kolem sebe. Něco se o mě otřelo a chytá mě to za nohy....

Panika, mávajíc rukama, nohama se snažím dokopat k hladině. Nade mnou je pětatřicet metrů vody ... pak náraz, trhnutí a stojím.

Tma je pryč a já ... jsem chycená na kostelním kříži ...

Někde u jeho paty musí být hák, všechno mám ale za zády a tak nevidím co se chytlo a kam ... marně se otáčím a snažím se dosáhnout, mám vše mimo dosah. A nade mnou ční jako hrdý vítěz - kříž.

Hluboký nádech pro uklidnění, dívám se na manometr – 190 barů. V téhle hloubce tak dvacet minut. S tím jak jsem rozčilená možná méně.

Uběhly jak voda, ručička manometru se blíží nejdřív ke stovce, pak k padesátce. Už před několika minutami jsem se přestala snažit, kříž mě drží pevně.

Jakoby kolem mě houstla mlha, zase se šeří, cítím, že omdlévám... přesto se s námahou udržuji při vědomí. V tom – záblesk růžového vlevo ode mě. Zaostřuji nejdřív na růžové srdce, pak na tátu. Blíží se ke mě s důvěrně známým úsměvem, uklidňujíc mě ...

Všechno je oukej, holčičko, slyším jeho šepot.

Natahuji ruce a chci se ho dotknout. Směje se, a já i přes masku vidím, jak se mu v koutcích očí dělají vrásky od smíchu. Mizí mi za zády.

Pohled na manometr 30 barů ... zbývá mi pár minut ...

Cítím jak mě táta bere za ramena, loupnutí a jsem volná ... otáčím se ... drží se levou rukou kříže a ukazuje mi – podívej, dívej se ... – v tom se, nevím odkud, prodral do té hloubky sluneční paprsek. Stekl po kříži a v té šedi se náhle rozlilo jasné světlo. Zlatá záře objala i tátu ... a já naposledy slyšela jeho hlas:

Osud nezměníš, holčičko, a tehdy to byl můj osud. Jsou věci které neovlivníme, není to v naší moci. A není tvoje vina, to, co se tenkrát stalo. Zapomeň na ten pocit ... Jdi, jdi a žij ...

Pouštím zátěžový opasek a vší silou kopu, musím se dostat nahoru ...

Vylétla jsem na hladinu s výkřikem zraněného zvířete. Dral se mi z hrdla ... ten živočišný řev bolesti nad ztrátou milovaného člověka. Vzlykala jsem a vzlykala, poprvé jsem mohla brečet pro svého tátu. Poprvé po celém dlouhém roce ...

Strhla jsem si masku aby mi voda vymyla pálivé slzy, a spolu s nimi ze mě odplouvala i bolest, tíseň. A pak jsem, stále křičíc, upadla do milosrdného bezvědomí ...

Po půl roce ...

Tenkrát ... to bylo těžké, ale měla jsem štěstí. Chvíli před tím, než jsem se vynořila, přijeli na místo jiní potápěči. Odvezli mě do barokomory, kde jsem si prožila velmi krušné chvíle.

Potom se o mě nějakou chvíli starala mamka, konečně jsme si mohly popovídat v klidu, konečně jsem s ní mohla mluvit bez pocitu provinění...

Dnes se zase potápím a  .... žiju. Přesně jak chtěl táta.