MILAN

Václav Hejna

.......Milan se posadil k oknu a autobus se rozjel. Díval se do krajiny, na nic nemyslel. V hlavě se mu honil jakýsi podivný příběh. Neměl ale s jeho dosavadním životem vůbec nic společného, jako by byl cizí. Komu vlastně patřil? Andělovi na stromě, který zapomněli porazit.

Za okny rychle utíká krajina a neustále se mění. Stromy, skály, silnice a potom zase rovina. Další nádraží, které vlak projíždí. Kopce písku a okolo natažené pletivo. A zase ta rovina. Já hovořím o tom, že bych Ti chtěl mými slovy pomoci, ale přitom jen plácám a plácám o sobě. Rád bych psal slova, která pomohou Tobě. Proč bych měl pomáhat andělovi? Proč třeba nepíšu o tom, že je mi s Tebou dobře....

A co pocity, které se snažím schovat?  Snažím si Tě představit. Je to jen představa. Ale zároveň bych chtěl, aby mě neovládla. Proč? Můžeš najednou přestat existovat. Rozzlobí Tě má slova a už se nikdy neozveš. Nebyl bys první. A proto nechci ty pocity, představy a snad dokonce touhy. Jde se doopravdy zamilovat? A nechci žádné pocity a představy, protože by mi bylo potom smutno. A budu se snažit říkat jen slova, která Ti udělají z jakéhokoliv dne den krásný. Tam negativní myšlenky nepatří, ani minulost, ta neradostná. Svět tu byl dříve, než vzniklo lidské slovo. První bylo slovo. Ano, vždy, když hovoříme o svých představách a snech, je na prvním místě slovo. Naše přání je vysloveno slovem. Tichým nebo hlasitým. I naše myšlenky jsou vyjádřeny slovem. Představ si krásu, která nejde slovy vyjádřit. Je to snad láska? Ale láska je slovo. Je snad ještě něco krásnějšího než toto slovo? Asi ano, ale nelze ho vyslovit, protože to není slovo. Máme představy, ale jsou to jen slova. Plácáme jimi nazdařbůh a pak se divíme, jaké mají následky. Vše se Ti několikrát vrátí zpět. Máme představy a plány či touhy a něco si přejeme. Pokud nám to neublíží, neublíží to ani jiným lidem. Někdo si nepřeje nic a proto nic nedostane. Jestliže chceš sobě ubližovat, ublížíš i jiným lidem. A to všechno naopak. Chceš ublížit lidem, ublížíš si sám.

Stromy se zelenají stále a každé jaro. Je jim jedno, když někdo tvrdí, že jsou odporné. Zelenají se i v tom případě, když je obdivuješ. Stromům je to fuk. Zkus někomu pomoci. Jeho první reakce je, že se Ti bude snažit říct, že nechce, aby mu někdo ubližoval. Bojí se každé dobré rady. Nevěří a žije se svou radostí či bolestí dále. A tak dlouho, dokud se to, na co myslí, nestane skutečností. Říkej si stále, že život stojí za prd. A bude to ještě horší, než si dovedeš představit.

Proto nechci vyslovovat žádná špatná slova. Budu mluvit o minulosti, která nebyla růžová, a Ty se přidáš. Zlá minulost. Není lepší, když Ti budu říkat o tom, že tráva krásně roste a že život stojí za to, i kdyby trakaře padaly. Já chci vědět, že Tvůj život začíná být báječný. A nemusí to být jen díky mně.

Lesní cesta stále stoupá. Stále jdu do mírného kopce. Nohy mě už bolí, ale v uších mi zní stále jedna a ta samá melodie. Pořád ta samá písnička. Nevím už, kolik kilometrů jsem ušel. Nevím, jak dlouho jdu. Hodinu, dvě, tři? Vůbec jsem se nezastavil, abych si odpočinul. Stále ta jedna a ta samá melodie. Nevnímám ani stromy, ani les a ani potok. Kam vlastně jdu? A proč? Pořád ta samá písnička. Je mi jedno, kde jsem, proč tu jsem. Nic už mě nezajímá. Neslyším ani zpěv ptáků ani vítr. Nic. Jen tu melodii.

Co je to vlastně za melodii? Jedna písnička, kterou si doma stále dokola pouštím. Když si člověk bude neustále opakovat větu, slovo, písničku nebo jen myšlenku, zapomene na všechno. Nebude se divit, že jde dlouho. Čas přestane náhle existovat tak, jako prostor.

Autobus zastavil a několik lidí vystoupilo. Milan si opřel nohy o druhou sedačku a na chvíli zavřel oči. Další sen, nějaká bezvýznamná událost. Jel domů, ale nevěděl, co ho čeká. Život se mu nepovedl, ale proč stále tvrdit jen to samé. Špatný život, očekávání něčeho krásného. Ale kde hledat krásné, když není.................

© Václav Hejna 2002