Tam někde na kraji
naší zahrady
je plot
trochu už zpuchřelý
stačí ho najít
a pak
slepými prsty
hledat
s jemným poťukáváním
to nízké zádveří
možná je skryté
za keřem trnkovým
opatrným dotekem
hledej je
dobývej
jak stříbro z rudné žíly
už tolik hubené
a pak si vzpomeneš
na všechna zaříkávadla
svých dětských
tak zdánlivě
všedních dní
abrakadabra
a
Sezame, otevři se
a když po čtyřech
tak jako tenkrát
tak jako dítě
prolezeš
tím trochu
slizkým
otvorem
znovu pochopíš
všechno, co utopila jsi
v bahýnku svých všedních
dní. A tak tedy, s lomikámenem
slzičkami panny Marie, krokusem
se stinným hájem plným fialek
s klokočím nedozralým
které věnoval ti mládenec
nebylo z čeho motat růženec
s Popokatepetlem, s Learovým
Duj, větře, duj, a taky
když dovolí mi
se Seifertem a Šiktancem
a posmutnělým Ortenem
u ohně budou sedět
a zpívat své písně
a s pytlíkem vůní
z maminčiny kuchyně
a cárem z její zástěry
s mojí písankou
snaživé školačky
s mým břichem vzdutým
přesladkým dítětem
plovoucím ve mně
něžně medúzovitě
já znovu ožiji.
|