Mrzím se,

ach, ve svých mezích,

mrzce zmítám,

v mozku vězí

přezíravé ono moje,

sarkastická spásná bóje..

Mimo zvláštních duše klamů,

stanula jsem na pokraji

hraji vých svých ranitelů,

meluzinných tónů léta

přetažených temným flórem,

horem pádem

divných forem..

Nebýt oné ironiky,

měnila bych snad už nicky,

přikynula letmé zkáze

oslazené metastáze,

sazenici pouhých „snad“,

ladně  rostlých mezi fíky..

Ovšem ona, bytost střídmá,

klid má hlavně na paměti,

ač v té změti těžko tápu,

zapustila do mě  v jedu

ceduličku s připomínkou:

“Koukej přestat šílet, moje

pojednání skutečnosti.“

Ach ta moje sarkastická

ficka, která všechno odře,

od dřeně po hadí kůži..

Kružinami strmí k cíli

vylívaných ratolestí;

ráda bych jí dala pěstí

ve ztišeném vnitřním hluku.

Ach ta moje proklínaná,

lanařící mysl k bdění..

Zmněnila by snad se Nana

na nachové zavolání

odlehlých svých kamélií?

Při zjištění vlastních slabin,

začínám se cítit lidskou..

V obětí se sarkastickou

obětí své prchlé vůle

úlevně já přiskřípla si

do dveří své hadí vlasy..