Tam za prázdnotou střech, až za kopci,
znám chrámy plné zeleného ticha.
V nich život začíná a neví o konci,
jen bez šatů a beze slov tam dýchá
Za pachutěmi asfaltových jazyků ,až za lány
tam živé pilíře se bez pozlátek tyčí
Do kůry tváře z pryskyřice vytesány,
své rysy mění na slunci a kanou do jehličí.
Tam za samotou betonových žaludků a ocelí,
kde nahé srny pouští větry u studánek
a ptáci krájí nebe hebkou čepelí.
Do uší listů třepotavých, šeptá vánek
Za pastvinami unuděných boháčů, až za duhou
mechová náměstí se prostírají do světla.
Lampičky jahod v trávě svítí u nohou.
Do oka muška zmatená mi vlétla
Tam suché kosti stromů leží na zemi,
jak malé ohníčky mi pod nohama praskají.
Na stráních lež je uzamčená v kameni
Dřevěná srdce kolem tikají.
|