Pavel byl rád, že si Lenku konečně mohl odvézt z nemocnice. Před rokem se vzali, ale místo dlouho očekávané svatební cesty prošla několika lékařskými ordinacemi až jí nakonec museli hospitalizovat v centru pro výzkum neznámých virových onemocnění. K moři v poslední době létají všichni, chtěli se podívat na Aljašku, ale Lenčin zdravotní stav jim to nedovolil. Plánovaný výlet do posledního zbytku neposkvrněné přírody se musel odložit.

Oba měli ve tvářích křečovité úsměvy a marně se snažili předstírat, že se vlastně nic důležitého nestalo. Po dlouhých měsících odloučení mohli být konečně spolu, ale zbytek našetřených peněz spolykala její drahá léčba. Pavel chvíli váhal, jestli má obejít známé a vypůjčit si, aby si mohli splnit společný sen, ale tuto možnost brzy zavrhl.

Po dvou hodinách jízdy dorazili na místo. Pavel tu byl již minulý týden, aby vše připravil na jejich příjezd. Celou chalupu pečlivě uklidil a když sekal zahradu, snažil se nevnímat posměšné úšklebky starých sousedů. Chápal, že jako klasický městský typ musí s kosou vypadat komicky a nechtěl si to s nimi rozházet hned po svém příjezdu.

Zdvořile nabídl Lence ruku a pomohl jí do schodů. Dívka se mu odhodlaně zavěsila okolo ramen a opatrně se snažila stoupat po úzkých kamenných dlaždicích. Cesta vzhůru jim trvala podstatně déle, než Pavel očekával, ale i tak byl rád za každý pokrok, který v posledních týdnech udělala. Snad jen silou své pevné vůle se jí podařilo zvládnout zákeřnou chorobu a mohli si teď společně užívat odloženou svatební cestu.

Oba měli brzy vybaleno. Bylo krátce po poledni a byl nejvyšší čas, aby si dali něco k obědu. Pavel s úsměvem sáhl po dvou konzervách Chalupářského guláše a ukrojil k nim tři silné krajíce chleba. Rychle do sebe nasoukal svojí porci a když si všiml, že se Lenka svého talíře téměř nedotkla, ochotně jí pomohl i s tou její. Po roce stráveném na nemocniční stravě si ještě chvíli bude muset zvykat na normální jídla.

Lenka byla zatím ještě značně zesláblá zásluhou dlouhého upoutání na lůžko. Jakmile Pavel zahlédl, že s něčím potřebuje pomoci, byl vždy nablízku a snažil se jí vyhovět. Nedokázal si představit, jak bez ní dokázal vydržet tak dlouhou dobu, ale konečně byli opět spolu a mohli se těšit na nadcházejících dny.

Druhý den z rána jí lehce pohladil po spící tváři a vyrazil pro čerstvé pečivo. Když se vrátil, usmívala se na něj z rozestlaných peřin. Společně vyšli ven a Pavel jí usadil do pohodlného lehátka, aby v paprscích zářícího slunce získala zpět alespoň trochu ztracené barvy. Nasadil jí tmavé sluneční brýle a s krátkým polibkem na rty odcházel vařit oběd. Když byl hotov, zavolal na ní z otevřeného okna, ale raději jí talíř s těstovinami přinesl ven. Vzal jí z rukou tlustou knihu a po malých lžičkách jí opatrně strkal do úst rajskou omáčku.

Sotva odmotal tenký řetízek na malé brance, přistoupili k němu dva ramenatí muži. Srazili ho k zemi a na zápěstích mu hlasitě cvakla kovová pouta. Pavel bezmocně pohlédl na usměvavou Lenku, která se opalovala ve slunečních brýlích a nevšímala si dění okolo sebe. Z klidu jí nevyváděla ani žena, která si jí pečlivě fotografovala.

Když ho strkali do otevřeného auta, tekly mu po tvářích hořké slzy zoufalství. Řidič zahodil zbytek zapálené cigarety a tiše řekl svému kolegovi: “Zažil jsem toho už hodně, ale že by si někdo odnesl z márnice mrtvou manželku, přizabil u toho dva nemocniční zřízence a odjel s ní tábořit na chatu svých rodičů, to je opravdu silná káva…”