|
|
|
Piknik u Hanging Rock Autor: Viktor Csisztics () - publikováno 26.11.1999 (13:36:49), v časopise 26.11.1999
|
| |
Něco tu visí ve
vzduchu, něco, co nás převyšuje.
Něco tak krásně
přetékajícího významy a možnosti výkladu se jen tak nepotká. Uvedení vlajkové
lodi australského filmu 70. let, filmu Piknik u Hanging Rock,
na programu ČT 2 v pondělí 15.11. byl pro mně velký svátek. Byť šlo jen o
"informativní" podívanou (jak to kdysi ve své přesvědčovací kampani
nazval Ing. Králík, když se zasazoval o uvádění filmů, které si to z nějakého
hlediska zaslouží, hlavně v kinech a ne v té "proklaté bedně"), zvedla ve
mě skutečnou vlnu, jako se to tehdy ostatně podařilo i tomuto filmu. Peter Weir tady
předvedl pozoruhodný destilát hned několika silných témat civilizované společnosti,
která mají jistě platnost i dnes a která se pokusím odhalit v následující stati.
Filmu stál za námět stejnojmenný bestseller Joan Lindsayové.
Peter Weir
ztvárnil opravdu dechberoucím způsobem (skutečnou) událost na dívčím internátě,
kdy se ztratily tři svěřenkyně tohoto ústavu spolu s učitelkou během výletu pod
vyvřelý, tektonický skalní útvar, zvaný Hanging Rock. Pro maximální efekt
celkového napětí nám navíc prozradil celou zápletku hned na začátku a tak zaostřil
naši pozornost ještě více na ty malé okolnosti a náznaky této nepochopitelné
události, přesahující jakékoliv reálné možnosti vysvětlení rozumem.
První inspirační
zdroj - Bible. Paní ředitelka, striktní a disciplinu vyžadující,
se jmenuje Mrs. Appleyardová. Nemůžu si pomoci, ale to jméno mi zní
přímo místopisně. Jde přímo k jádru věci - k jablku sváru, abych tak řekl. Krásnější
přejmenování ráje se asi těžko nachází. Paní Appleyardová je Bůh, je ta, která
řídí onen apple yard, onen dvorek s jablkem. Zároveň se tím
nastoluje zajímavá variace na postavu vůdce, totiž matriarchát namísto tradičního
patriarchátu, a naráží se tím na další téma, totiž (nebezpečí jménem) oddělení
pohlaví, tak často praktikované v tradičních civilizovaných společnostech, které s
sebou nezbytně nese náznaky homosexuality.
To nám pak otevírá
dveře k výkladu postavení, spíše než jména, které mimochodem odkazuje na jiný
klasický inspirační zdroj, další klíčové postavy příběhu. Je jí postava plavé
dívky Mirandy, která jakoby stála za model Boticelliho anděla, jak nám
před zápletkou naznačí jemná učitelka Dianne de Portiers, vzdělaná to bezpochyby
Evropanka, ba co víc, Francouzka. Miranda je zde jejími ústy označena za anděla.
Lucifer byl také anděl. A právě on vnukl Evě hříšnou myšlenku. Tak také Miranda
vede dívky na onen fascinující výstup nahoru.
Další biblické
jméno přítomno je Sára. Té jediné není dovoleno, a to bez zdůvodnění,
se vydat na výlet, navíc je, jak se dovídáme, sirota, nemá zastání. Navíc je citově
vázaná na Mirandu, která jí jakoby mimochodem, ale jistě ne bez autorova záměru,
naznačí, že by se na ni tak vázat neměla, že tady již dlouho nebude. Sára je
židovské jméno a jako by zde zastupovala židovství, jako by byla zkoušena ze své
poslušnosti Bohu, je jako jediná ušetřena toho traumatického návratu z výletu a přímého
zážitku, spojeného se ztracením svých spolužaček a mezi nimi hlavně milované
Mirandy. Je navíc, tak jako lid Izraele, sirota, nemá na světě zastání, nemá svůj
vlastní domov.
Také varování paní
ředitelky, nevzdalovat se od skupiny, je příznačné Bible. Okolí je prý plné
jedovatých hadů a mravenců. I když lze toto chápat i jako další téma - svár
starobylého s novým, totiž věčné přírody s jepičí existencí lidskou.
Druhý inspirační
zdroj - Shakespeare. Tak
hlavně je to skrze jméno a postavu Mirandy, která odkazuje na postavu z poslední
Shakespearovy hry Bouře. Miranda je zde dcerou mága Prospera,
který se s ní utekl na opuštěný ostrov před politickými pletichami v Neapoli, při
nichž mu hrozila smrt. Jde o to, že Miranda je svým otcem
vychovávána ve "zlaté klícce", nedoléhají na ni negativní vlivy společenství
mocichtivých lidí. Je jednoduše naivní a čistá. Na ostrově však s nimi žije
ještě jakýsi sluha, jménem Kaliban. Ten se také, podobně jako Adam
s Evou, dopustil hříchu. Proti zákazu svého pána a osvoboditele z prokletí, mága
Prospera, se pokusil o počestnost panenské Mirandy. Kaliban je tvor původem ze nečistého
plemene čarodějnice Sycorax, sprostý a nevzdělaný, který zákeřně
čeká na příležitost, jak se Prosperovi pomstít. Proto lze vidět v Mirandě prototyp
čistoty, která je však nutně ze své izolace - tedy z ostrova v případě Shakespeara
či z ráje v případě Bible - vytržena. Byť oba zdroje zajímá v této situaci pouze
stav přítomnosti či absence čistoty (nevědomosti o věcech přízemních či nízkých,
ať už je výklad tohoto slova jakýkoli), jde Weir ve svém výkladu poněkud dále,
neboť naznačuje, že situace není tak jednoduchá. Činí tak skrze postavy obou
mladíků, sice jasně od sebe oddělených hodnotami společenského žebříčku
tehdejší společnosti, ale veskrze stejných. Jakoby oba byli jen rubem a lícem téhož,
totiž Kalibana. Toto přirovnání však funguje jen na rovině
společenských hodnot, totiž že mladý Angličan Michael by ve svém
zájmu o Mirandu šel daleko hlouběji než kočí Albert, který se hned
jal okomentovat krásu Mirandy. Touto dvojakostí Kalibana nastoluje úvahy na téma
sváru starého s novým, základního sexuálního pudu se společenskou nástavbou, toho
živočicha v nás a té snahy se od něj odklonit, té snahy o lidskost. Je-li pak navíc
jeden z nich ještě Angličan na návštěvě, pak se dostavuje ještě význam
kolonizátor versus kolonie. Dívky také čtou nahlas Shakespearovy milostné sonety, na
podporu motivu dne sv. Valentýna. Tím, podle mne, Shakespeara vyzdvihuje natolik,
abychom mohli číst jméno Mirandy právě v kontextu jeho hry.
Třetí inspirační
zdroj - svár starého s novým. Ten lze podle mne vystopovat v motivu ověřování stáří samotného
Hanging Rock, během jízdy kočárem na místo, je prý 350 miliónů let stará. Způsob,
jakým to ta starší učitelka oznámí, opravujíc tím odhad od boku pronešený kočím,
je dostatečně výmluvný. Najednou si všichni uvědomí tu nezměrnost trvání přírody
proti zlomku času, po nejž existuje člověk, potažmo člověk civilizovaný. Lidé
jsou jako mravenci při pohledu ze skály, skála nad nimi visí, jako by se chystala je
každou chvíli rozdrtit. Právě motiv mravenců (a hadů) se také objevil ve varování
paní ředitelky. Myslím, že to jasně ilustruje tento případ - hmyz a plazi byli mezi
prvními tvory, kteří obývali Zemi. Když dívky v polovině cesty uléhají na jakési
římse, bosy a později se osvobozujíce i od punčoch (!), vidíme, jak se jim po
chodidlech hemží mravenci a jak se kolem nich prochází nějaká přerostlá ještěrka.
Dívky podléhají "volání divočiny", konvence společenského řádu jsou
asi tak významné, jako je kapka v moři. Stávají se součástí živočišného všehomíra,
toho prazákladního, co spojuje všechna živá stvoření. Matka příroda si dělá, co
chce. Zbavuje je orientace v čase (zastavují se jim kapesní hodinky), podléhají geniu
loci.
Na spor starého s
novým lze naroubovat i motiv osvobozování se od omezení, předepsaných
(Viktoriánskou) společností. Tak je to například radostné odkládání předepsaných
rukaviček poté, co dívky ve voze opustí městečko. Nebo je to odkládání již zmíněných
bot a punčoch.
Taktéž postava
učitelky McCrawové je ztělesněním toho nového, totiž vědy a
rozumu, které se snaží zkrotit to staré, to věčné, tu nevyzpytatelnou přírodu,
ten chaos bez jakéhokoliv náznaku řádu. Je příznačné, že se jí zastavují
hodinky na hraniční hodině dvanácté. Těžko říct, zda to patří do reálného příběhu,
nebo zda-li si to některý z autorů (knihy nebo scénáře) nepřimyslel. Odhlédneme-li
od symbolična 12. hodiny, pak tady ještě zůstává lidský vynález jménem hodiny.
Život se přece neřídí podle nich, ale právě podle přírody, podle jejích cyklů.
Je proto na místě, že se jim na tomto místě zastavují. Je to až krutá ironie, že
právě učitelka matematiky je ta, která se svými rozumovými schopnostmi není schopna
zasáhnout, ba co víc, ona je nakonec ta jediná dospělá osoba, i když se to vzpouzí
reálnému vysvětlení, která se také ztratí. Je to jako by se někdo vzdal své
víry, po tolika letech přesvědčení o její neomylnosti. Víra je vlastně také
pouhou permutací téhož tématu - sváru starého s novým. Jde tady o zažité
pohanství, úzce vázané na přírodu, na její cykly. To však bylo postupem času
nahrazeno vírou, která si dělala ambice být lepší, která z člověka chtěla
udělat něco více než je, totiž jen myslící zvíře. Ať už to je křesťanství
nebo věda. Je to ostatně právě víra, která v dívkách vzbudí to očekávání, ten
osvobozující pocit, tu radost z vyjádření svých citů během rozdávání
valentýnek, citů, které zůstávají kvůli víře, tentokrát představované na
internátě jim vštěpovanou křesťanskou výchovou ke zdrženlivosti a pokoře,
uzavřeny pod slupkou důstojnosti, jako v korzetech, které si dívky pod počátečními
titulky zavazují. Výchova je to k hodnotám Viktoriánským, veskrze křesťanským.
Kontext Austrálie navíc přidává další významovou vrstvu - anglická kultura je zde
něco novém v tom významu, že ji sem přivezli teprve nedávno i v kontextu zdejšího
původního osídlení. Je to vlastně vnucený způsob bytí. V tom případě by se dala
tato událost vyložit jako vynucená oběť vzpouzející se nestvůry, necivilizované
země, draka, který si žádá panen a v postavě matematikářky i staropanen, která je
kromě své "matematické víry" proti přírodě i svou rezignací plodit.
Situaci navíc komplikuje to, že svěřenkyně jsou právě všechny panny a tak je
třeba vzít v potaz i "magičnost", kterou absence sexuální iniciace nese.
Podle tohoto klíče by bylo lze vyložit svár starého s novým takto: pro jasnější
orientaci si přírodu nazveme chaosem, ovšem ne bez záměru, neboť chaos je rodu
mužského, což se nám teď, když mluvíme o pohlavích, hodí do krámu. Takže tento
mužský element, tento koncept, představuje to staré, tu rovnovážnou polohu existence
a fungování celého systému, který, jak se zdá z odhadů vědců, funguje věčně.
Chaos, muž, se tedy snaží o tento rovnovážný stav. Kdežto víra, žena, ať už je
to náboženství nebo věda, se snaží o uspořádání tohoto systému. Chaos bojuje
svými prostředky proti této víře, strhává ji zpět, balamutí ji, tahá ji za nos,
žádá si obětí. Jakoby se snažil strhnout lidi propadlé víře zpět do víru
života tak, jak už funguje po věky. Víra ale umožnila člověku se chaosu do značné
míry vymanit z moci. Tu a tam se ale vrací a mocně jí, často až v jejích
základech, otřásá.
|
|
|