Vzhůru stoupá obláček kouře,
v místnosti bez oken, kamenné stěny,
dým už se kupí, přichází bouře,
v podobě překrásné mladé ženy.

Obloha trhá se jak ve zdivu spáry,
pomalu otevřou bezzubá ústa svá,
říkám si v tom musí být kouzla, čáry,
které jen profesor Woland snad zná.

Představy pozvolna běží ti hlavou,
z kouře tu prší a voda už stoupá,
stoly i lavice na vodě plavou
bouře je slečna na slovo skoupá.

Přívaly vody jakoby ustaly,
zlehounka vracíš se, přicházíš k sobě,
na stěnách stopy jen vlhkosti zůstaly,
šílený strachy se probíráš v hrobě.