Případ bázlivého spoluviníka.

„Ahoj, Pepíku, ty stará vojno! Jak se máš v tý tvý slavný televizi?“ zeptal se veterinář Pavel Zahálka televizního reportéra Josefa Šímy z jisté soukromé společnosti.
„Mám se sice docela slušně, ale chtěl bych se mít ještě o hodně líp. S tvou pomocí, abys tomu rozuměl, kamaráde. Potřebuju velice efektní a originální propagaci mé osoby, aby se jaksi zvýšila sledovanost našeho zpravodajského pořadu. Na to se teď v televizí hodně dbá. Samozřejmě, že to nebude zadarmo, Pavle.“
„Tohle tedy vůbec nechápu. Jak bych ti mohl pomoci já, veterinář ze Safari ve Dvoře Králové?“
„Ty osobně nijak,“ rozhovořil se reportér. „Ale určitě občas používáš na své čtyřnohé svěřence bezhlučné narkotizační pistole. Jednu takovou věcičku bych potřeboval. Pochopitelně s příslušnou uspávací náplní. Taky mě musíš naučit s tou pistolí pořádně zacházet.“
„Kolik za to?“ zeptal se stručně zvěrolékař.
„Sto tisíc na ruku v případě úspěchu,“ zasmál se reportér.
„Koho vlastně chceš uspat, ty šílenče?“ podivil se Pavel.
„Já ? Nikoho. Já sám se tou tvou narkotizační pistolí nechám uspat. Pochopitelně před televizní kamerou v některém svém přímém přenosu. Až mě pak v nemocnici probudí, stane se ze mě reportérská hvězda první velikosti, kterou chtěl umlčet záhadný psychopat.“
„Ty bláho, to chceš, abych tě při reportáži uspal přímo já?“ žasl Pavel.
„Bylo by sice příjemné nechat se poslat do náručí Morfeova odborníkem, ale bohužel je to vyloučeno. Byl bys prostě cizí osoba na place a všimli by si tě. Musí to provést někdo z televizního štábu. Zkrátka někdo od nás, televizní profesionál, kterej se přitom nedostane do záběru kamery. Já už si někoho vytipuju a taky mu nechám vydělat. Už mám spočteno, že pokud se po té příhodě s uspáním stanu šéfem zpravodajství, pořád se mně to ještě náramně vyplatí,“ chlubil reportér se Josef Šíma.
„Pepo, nečteš ty náhodou příliš mnoho detektivek?“ zeptal se pobaveně Pavel Zahálka.
„Kamaráde, ty si zřejmě neuvědomuješ, v jakém oboru pracuju. Já přece nemusím žádný detektivky číst. My totiž tyhle hovadiny téměř denně vysíláme,“ zasmál se reportér.
„Přesto by sis jednu zajímavou detektivku přečíst měl. Seženeš ji v každé knihovně. Je to Návrat diplomata od Dicka Francise. Píše se tam dost podrobně o způsobu provádění i o riziku narkotizace zvířat. S narkotizací lidí je to podobné. Já ti samozřejmě tu pistoli i s náplní můžu časem sehnat, ale sám bych si netroufl přesně stanovit dávku, která by tě sice bezpečně uspala, ale nezabila. Pro některá zvířata lze dávku odhadnout, protože to máme vyzkoušené, ale jestli ti to zatím nedošlo, tak my tady pracujeme se zvířaty, u nichž je citlivost na různá narkotika specifická,“ řekl vážně veterinář.
„Tak mně aspoň sežeň nebo připrav několik různě silných narkotizačních projektilů nebo jak tomu říkáte. Já už si tu dávku vyzkouším.“
„Sám na sobě, ty sebevrahu?“ zděšeně vykřikl Pavel.
„Takový blázen zase nejsem. Něco už vymyslím,“ zasmál se reportér.

Za měsíc přijel Josef Šíma do Dvora Králové znovu. Tentokrát neodjížděl domů s prázdnou. Měl s sebou malou veterinární narkotizační pistoli a uměl s ní po instruktáži od kamaráda dobře zacházet. Pamětliv rad od svého přítele promýšlel Pepa, jak a zejména kde svou pistoli vyzkouší. V Praze to samozřejmě být nemohlo, protože televizní společnost měla sídlo právě zde a v Praze se natáčelo nejčastěji.
Josef Šíma se už předtím rozhodl narkotizovat několik náhodných chodců v některém velkém městě. V tak velkém městě, v němž by taková zkušební akce způsobila dostatečný rozruch, ale zároveň mu umožnila snadno zmizet v davu. Několik lidí v onom městě náhle omdlí, budou muset být odvezeni do nemocnice a bude se o tom psát v novinách a vysílat v televizi. V úvahu přicházela tři města dostatečně vzdálená od Prahy: Karlovy Vary, Bratislava a Vídeň. Vlastně ne - nesmí to být vůbec nikde v Česku, kde Šímu všichni lidé znají z televizní obrazovky. Na Slovensku pokud možno také ne - z téhož důvodu. Navíc, pokud poveze (jakoukoliv) pistoli, absolutně nepřicházela v úvahu cesta letadlem. Kamkoliv.
Pepa se dokonce raději vzdal pohodlí vlastního auta, když zjistil, že do Vídně se za necelých pět hodin pohodlně dostane rychlíkem Eurocity, přičemž se vyhne zoufale přeplněné dálnici Praha - Brno, kde by bylo velice nepříjemné, kdyby zde uvázl v zácpě nebo dokonce kdyby byl při kontrole přistižen s pistolí. Naproti tomu ve vlacích žádná taková omezení neplatila a po našem vstupu do EU se už žádné kontroly na hranicích neprováděly.
Šíma si definitivně jako cíl vybral Vídeň, protože Rakousko je poměrně malá země a německy se dokázal docela dobře domluvit. Plán města a průvodce po Vídni si mohl koupit již v Praze a s předstihem nastudovat vedení linek vídeňského Metra a rychlodráhy.

Koupil si lístek 1. třídy na expres Eurocity do Vídně a usadil se s aktovkou na klíně mezi několika cestujícími v kupé. Lišil se od nich jenom tím, že on, Josef Šíma, neměl na klíně notebook a nepoužíval cestou mobilní telefon. Proč také, když si na celou akci vzal několik dní dovolené, aby mohl odjet "někam, kde ho nikdo nezná z obrazovky".
Naplánovaná zkušební akce ve Vídni dopadla na výbornou. Pepa odjel Metrem několik stanic od nádraží Wien-Nord a ve skrumáži na chodníku zamířil narkotizační pistoli na první namátkou vyhlédnutou oběť. Zasažený vykřikl bolestí jako když ho bodne vosa a během tří minut na ulici zkolaboval. Pepa provedl v různých částech Vídně ještě další dva takové pokusy. Nyní už věděl, že narkotizační pistole funguje a proto ani nečekal, až zasažený usne. V každém jednotlivém případě však Pepa použil jinou dávku narkotika, protože měl své projektily pečlivě označeny. Pistoli vždycky dokázal pohodlně a bezpečně nabít na veřejném záchodku.

Když takto uspal třetího náhodného chodce, spěchal Pepa opět na vídeňské severní nádraží, odkud odjel prvním expresem do Prahy. Doma si okamžitě naladil rakouskou televizi ORF1, Österreichisches Fernsehen, a s napětím sledoval zprávy z hlavního města Rakouska. Už to tam bylo:
-- Neznámý maniak uspal dnes na vídeňských ulicích tři osoby zcela neznámým narkotikem. Jednomu ze zasažených musela být poskytnuta neodkladná resuscitace, ostatní dva zůstali v nemocnici na pozorování. Přestože motiv útoku není znám, případu se intenzivně věnuje rakouská policie.--
Takže neodkladná resuscitace! Jeho přítel, veterinář ze Dvora Králové, měl pravdu. Ta droga by mohla být i jemu samotnému poněkud nebezpečná. Až se nechá narkotizovat sám, raději použije nejmenší možnou dávku. Pro jistotu ještě aspoň dva měsíce počká, aby si snad poldové v Praze nevzpomněli na události, které se nedávno staly ve Vídni...

Asistent kameramana Karel Háša byl sice Pepovým návrhem překvapen, ale slíbená odměna dvě stě tisíc ho nenechala klidně spát. Mohl by si dokonce koupit novou škodovku (pokud jako protiúčet prodá tu starou). Proto s Pepovým návrhem souhlasil. Karel však byl velice náruživým čtenářem detektivek a dokonce se mu podařilo sehnat nějaké starší Kriminalistické věstníky. Při jejich čtení se dozvěděl, že nejkritičtějším okamžikem je stav, kdy se omámený člověk probouzí do normálního vědomí. Ono se to prý může stát i při normální narkóze v nemocnici. Jednou takhle operovali člověka se zánětem slepého střeva a ten začal při probouzení blábolit o tom, jak před časem vybral spořitelnu. Z nemocnice ho pak odvezli přímo do cely předběžného zadržení, protože se u něho při domovní prohlídce našly nějaké důkazy...
Karel se však Pepovi ke svým obavám nepřiznal. Nechal se od něho vyškolit v použití narkotizační pistole, ale v jeho hlavě zrál proradný plán. Karel samozřejmě věděl, že na televizní reportáže se jezdí většinou ve třech: reportér (který mluví a je trvale v záběru kamery), kameraman a jeho obvyklý asistent. Karel věděl, že Pepa se na nikoho jiného obrátit nemůže, jelikož při přímých reportážích nikdo jiný nebývá na place.

„Pepo, já jsem si to rozmyslel,“ řekl při další schůzce váhavě asistent kameramana Karel Háša.
„Chceš mně tím naznačit, že jdeš od toho?“ vyděsil se Pepa.
„Samozřejmě, že nejdu. Ale chci za to víc! Čtyři sta tisíc a všechno předem. Já se totiž bojím, že to praskne,“ přiznal váhavě Karel.
„Když to praskne, tak se samozřejmě povezeme oba dva,“ namítal Pepa.
„Ne tak nutně. Když budu mít dost peněz, bleskově zdrhnu za hranice.“
„Proboha, vždyť není kam! Od doby, co jsme v Evropský Unii, tě budou poldové okamžitě hledat všude. Jakýmkoliv útěkem na sebe jenom upoutáš pozornost,“ tvrdil Pepa.
„Jsem ještě ze starý školy a umím slušně rusky. Pas mám v pořádku a tak zdrhnu do Moskvy. Tam mě určitě hledat nebudou,“ nahlas plánoval Karel. Nakonec si plácli a po několika dnech si Karel odvážel od Pepy čtyři sta tisíc korun převedených na dolary. Ty se podle jeho slov budou v Moskvě hodit.

Zatímco Pepa s Karlem dokončovali přípravy finální akce, Karel se už rozhodl definitivně. Sice na Pepu narkotizační pistolí vystřelí, ale použije přitom projektil s nejvyšší dávkou narkotika a nikoliv s nejnižší, jak bylo dohodnuto. Pepa musí na následky narkotizační střely v nemocnici zemřít, aby při probouzení náhodou neplácal nějaké nesmysly!

Nečekaný útok na reportéra při přímém přenosu dopadl podle plánu. Přesněji řečeno podle Karlova plánu. Karel pak ve zmatku odhodil použitou pistoli do nejbližšího odpadkového koše i s rukavicemi, které si před akcí vzal, aby na pistoli nezanechal otisky prstů. Pak se vmísil do davu a podařilo se mu spolu s několika pracovníky televize dostat se až do nemocnice, kam Pepu odvezli. Všichni čekali na chodbě na první zprávu lékaře. Podle Karlova očekávání byla tato zpráva nepříznivá:
„Pánové, váš kolega Josef Šíma před pěti minutami zemřel. Jeho krevní oběh a základní životní funkce se nám nepodařilo stabilizovat. Ještě stále nevíme, jaké narkotikum proti němu použili, ale snad to zjistíme při pitvě. Objevili jsme pouze vpich a něco jako veterinární narkotizátor. Nyní samozřejmě celou věc předáme kriminálce. Víc vám momentálně nemohu říct.“

Reportér Josef Šíma se ještě téhož dne ocitl v televizních zprávách na prvním místě. Četli jeho nekrolog. Ve stejné době však JUDr. Alois Müller otevíral obálku, nadepsanou větou:
„Otevřete jen v případě mé nečekané smrti. Josef Šíma.“
Dopis v obálce přiměl Šímova advokáta, aby posmrtný vzkaz známého reportéra okamžitě předal kriminálce. Šímovi se totiž Karlův plán s výplatou peněz předem a zejména úmysl zmizet v případě neúspěchu zrovna do Moskvy zdál natolik přitažený za vlasy, že začal tušit podraz. Proto se proti němu včas a nenápadně pojistil.
Karel Háša se náramně divil, když ho následující den přišli zatknout. Po provedení domovní prohlídky si ihned sám najal advokáta za peníze od Šímy. Za peníze své oběti...

Všechny v Hášově bytě nalezené narkotizační projektily byly řádně označené počtem miligramů účinné látky. Soud nevzal v úvahu tvrzení Hášova obhájce, že se na místě činu jednalo o omyl a že se tedy jedná o "pouhé" zabití. Karel Háša byl odsouzen na dvanáct let vězení za vraždu.

Konec.