Železničáři v hnědožluté

Měl jsem sen o hrdinném a oddaném železničáři strojvůdci. Přelézal přes zábradlí staré, oblácené lokomotivy. Předháněla se dlouhým zděným tunelem, spíše šachtou. Na stěně tunelu táhly se kabely a vedení vody. Opět to zelené světlo. Na těchto kabelech se přidržovala vlhkost. Byli do nich vpletení dva dělníci ve špinavých, zašlých uniformách, jeden mluvil se strojvůdcem podobně vpleteným do trubek zábradlí. Bavili se o těžkosti a samotě.

Dokonce se i shodli, že nikdo z nich se nemá hůře. Jak ten vydavší se cestou rychlou, prudkou a nebezpečnou, tak i ten, který se schovává v tunelech za kabely.

Žádného z nich práce není vidět. Lidé cestují uvnitř vlaku a ven v tunelu není vidět.

Výstřední kazatel běžící nahý po Májovém mostě

Burácení hodiny třese očima šílence. Levou paží praští do vzduchu, ani jí nepohne; pravou krouží cholerické kružnice, ni žádného pochvěvu necítí. Oči mu tepou, mločí se silnými údery, stahuje se mu krk, chce vydechnout slova, jež pohltily plíce. Dupe, vřeští, kroutí své tělo i svého ducha, jen aby konečně vytlačil několik hlásek; ani se nehne.

Lidé se mu snaží pomoci, tlukou vrbovými ratolestmi, smlacují jejich zubožené lístky, nadarmo. Plivou na tu dřinu. Ani se nehne.

Jen dobré srdce konečně osvobodilo utrpení nahého, zmláceného muže. Ten, když konečně promluvil, ve své rozlícenosti zabil svého vykupitele. Přestal se hýbat a lidé na něj plivají.