Chtěla bych létat. Proletět se oblohou a pod sebou vidět svůj svět. Chtěla bych být lehká jako vánek a nechala bych se unášet. Lehká jako vánek, volná jako pták. Chtěla bych chodit po vodě. Projít se po blyštící se hladině a pod sebou vidět vodní život. Chtěla bych mít krůčky, které by vodu ani nerozčeřily. Ladná jako baletka, volná jako pták.Chtěla bych umět rozesmát lidi kolem sebe. Zažít ten krásný pocit, když se na vás někdo krásně a šťastně směje. Chtěla bych být bezedná studnice humoru a laskavých slov a volná jako pták. Tato slova si opakuji každé ráno, měla by být povzbuzením do dalšího šedého dne, malou modlitbičkou. Kdy proklínám každé nové probuzení, každé nové ráno a s ním i každý nový den. Sotva otevřu oči, přeříkávám si to pomalu, lehounce, třikrát dokola. Nevěřím, že opět začíná další nový den. Další nové zážitky, zklamání ale i něco milého a překvapujícího. I když poslední dobou mě TO obkračuje nějakými až moc velikými kroky. Vždy se mě to alespoň lehounce dotklo, už ne. Vidím to všude kolem sebe, ale ostatní to nevidí. Proto stojím teď nad touto propastí, dívám se dolů…
Letím jako pták, lehce, ladně, nikomu nevadím, lehce ofouknu zmrzlé tváře a letím zas dál. Jsem šťastná..vidím, že lidé kolem mě jsou na světě rádi. Vždyť, já už také!
|