Naházela na zadní sedačku zrudlého auta dvě igelitky napěchované svým "vším", sedla za volant a popaměti vycouvala ze světa, který jí mlčel.
Vzala to první křižovatkou doprava, nahoru do hor, nad to anonymní město, jež jí bylo stejně cizí jako to vše, co ještě nedávno znělo "doma".
Jela očima hledajíc odbočku do svobody...
Našla polní cestu vedoucí kamsi v podzimní nekonečno.
Nepřemýšlela, co za ní zůstává, ani čemu jde vstříc. Bylo v ní ticho,jež tišší být nemůže. O to víc řval motor nebohého vozu,jehož pravý pedál už neměl kam couvnout.
Záblesk.
Dupla na brzdu.
Když se uklidnil rozčepýřený prach, hodila klíčky kamsi na sedadlo a vysypala obsah první igelitky.
Samé papírky - útržky dávno uhynulých pravd.
Chtěla se naposledy dotknout onoho laskavého světa své Atlantidy, ale jak procházela sloupovím dialogů, uvědomila si, že srdce už tu hru nehraje...Pmm.., pmm...,pmm...,pmm... Žádné popoběhnutí vstříc...
Tolik světla posbíraného a poskládaného za pár let ...života...umírání...
Může se člověk zpronevěřit své podstatě?
Odpověděl jí jen vlastní povzdech a zvědavý pohled přes okénko. Trošku udivený venkovan zamžikal očima za sklíčky brýlí a pokračoval ve své osamělé cestě z nekonečna aniž by se ohlédl.
Chtěla to přece ještě zabalit, napsat adresu a dopis, co s tím.
Chtěla toho ještě v tu krátkou chvíli tolik stihnout...
Místo toho přejížděla lhostejným pohledem svět, jež jí byl domovem, a věděla odpověď.
Utíká...,ale neuteče.
(dnes?)
Tak zabalila Ticho do okru v papíru a napsala adresu. Z kabelky vylovila mobil a začala ze seznamu vymazávat jedno jméno za druhým.
Bylo dusno.
Slunce ledabyle kropilo obzor paprsky v saténu oparu a ji napadlo, že ještě nemá zvěčnělou svou pravou tvář.
Vytáhla tedy foťák, vylezla z auta zády k ospalému kotouči a smetla nápad jediným kliknutím vykročená naproti svému stínu.
Tak.
Věděla, že teď je možná ta jediná šance na svobodu..
Už se jí nebála.
Přesto tiše posbírala úlomky Pompejí do pláště z igelitu, nastartovala a za rozkaceným prachem jen štěkla :
"Pitomá víra!"
|