Je zajímavé, kolik mých příběhů začíná na té malé zaprášené zastávce vykrojené do táhlé řady topolů jak vyražený zub. Mohl bych, a také jsem to několikrát udělal, vyprávět o nesčetných výrazech těch stromů. Jednou jsou schlíple přičaplé při kraji silnice, dušené prachem rušné vozovky. Tu zase zdivočele klátí korunami a člověk jako by slyšel nerudné mručení lámaných kmenů. Když v ten podvečer, na kdy Kosym ohlásil svůj příjezd, na zastávce s úlevným zasupěním zastavil rozklížený autobus, topoly klidně čněly zakousnuté do kýčovitě modré oblohy. Jejich listí, nezvykle zelené po dopolední průtrži mračen, zvědavě šustilo, snad v předtuše nadcházejících okamžiků.
Prijedu v patek. Cekej. Mam neco, co te bude zajimat. Kosym vždycky psal zprávy suše a stručně. Vrátil se právě z Čečenska, své domoviny. Studoval žurnalistiku v Praze a nakonec se tu zabydlel. Občas pracoval pro Human Rights Watch a cestoval do Čečenska, kde kontaktoval oběti válečných zločinů a sepisoval jejich výpovědi a zpracovával reporty pro soudní líčení s válečnými zločinci. Jeho počínaní je relativně zbytečné vzhledem k rizikům, které při svých cestách podstupuje a úspěšnosti jeho misí, ale přinejmenším lidské a to mu stačí k tomu, aby si byl jist, že to, co dělá, je správné. Dál se tím nezabývá. Vystoupil z autobusu a překlátil silnici, jinak se to ani nedá popsat, jeho končetiny jsou vůči trupu neúměrně dlouhé a vždy chvíli trvá, než je všechny rozpohybuje a zkoordinuje.
Napřáhl ke mě ruku, opálená tvář mu praskla zubatým úsměvem.
"Čau, Pítrs!"
"Nazdar, Kosťo, máš hlad?"
"Mám," a s přimhouřenýma očima nadšeně roztáhl úsměv.
"Tak jdem."
V ruce žmoulal svazek nažloutlých listů. Vypadalo to jako nějaké noviny. Nechtěl jsem se ho ještě vyptávat na záležitost, o které se zmínil ve scé zprávě. Všechno si povíme u hrnku čaje a cigarety.
"Tak jak bylo?"
"Co ti budu povidat, hrůza, ale na to je času dost, mám fakt šílenej hlad a," zabořil obrovitý nos do podpaží a zatvářil se znechuceně, " potřeboval bych vykoupat."
Zubili jsme se jak malí kluci a zvolna kráčeli k jedné z oprýskaných králíkáren hyzdících z povzdálí řadu topolů.
Zbytek cesty jsme mlčeli. Nebylo to daleko. Doma se Kosym důkladně vydrhnul a já mu zatím osmažil řízek.
Zhltnul ho snad v minutě. Očima těkal po kuchyni, jako by hledal ještě něco k snědku. Výmluvně jsem pokrčil rameny a postavil na čaj.
Posadili jsme se do plastových křesílek na balkóně a Kosym vytáhl ony zažloutlé listy, o kterých jsem se již zmiňoval. Kouřil cigaretu. Mhouřil při tom oči, cigaretu vyndaval z úst jen tehdy, když chtěl odklepnout popel.
"Tady to je, bude tě to zajímat."
Neusmíval se. Trošku mě zamrazilo. Ani nevím proč. Jeho oči byly náhle ploché, bez výrazu. Podával mi svazek listů a neusmíval se.
Byly to jakési noviny. Primitivní tisk. Snad na nějaké prastaré jehličkové tiskárně. Byly ušmudlané a pomačkané. Cítil jsem se nepochopitelně slavnostně. Uvědomoval jsem si, že ty noviny musely projít mnoha páry rukou.
Ukoptěných válkou. Možná je svíraly s blaženým pocitem sounáležitosti a spolutrpitelství. V takových chvílích se každý cítí trochu jako hrdina.
"Třetí strana. To tě bude zajímat."
Nalistoval jsem třetí stranu. Zrnitá fotografie nehezké dívky. A nějaký text.
"Určitě, jen neumím po vašem," usmál jsem se. Kosym můj úsměv neopětoval.
Pak jsme se pustili do překládání. Kouřili jednu cigaretu za druhou, upíjeli chladnoucí čaj z hliněné konvice.
Popsal jsem několik stran zdánlivě nesourodou změtí poznámek. Bylo to jak objevovat nějaké dávno pohřbené tajemství. Dával jsem mu tvar.
Donedávna jsme s mou matkou a třemi bratry žili v chátrajícím domku na okraji čtvrti Staropromyslovskij.
Okolní domky byly všechny opuštěné. Jediná rodina, která ještě zůstala, se přestěhovala k nám. Okolí bylo mnohokrát ostřelováno. Uchýlili jsme se tedy do sklepa. Byl mrazivý prosinec. Teplota klesala hluboko pod bod mrazu. Museli jsme se tisknout jeden na druhého, abychom neumrzli. Když bratr Ruslan přišel s návrhem, abychom se podívali hlouběji do města a pokusili se získat informace o tom, kde je ve městě bezpečněji, protože ostřelování neustávalo (ruští vojáci totiž obsadili drůbeží farmu na nedalekém Těrském hřebenu, odkud ostřelovali náš dům a okolí), nadšeně jsem se přihlásila, že půjdu s ním. Navlékli jsme na sebe staré vojenské mundůry a vyrazili na cestu. Šel s námi ještě Anzor, můj nejmladší bratr. Seběhli jsme mezi
rozbořenými domy dolů na široký bulvár. Byl klid. Žádné ostřelování. Ruští vojáci nás nemohli vidět, kryla nás řada zhroucených domů a březový hájek za nimi. Bulvár byl vylidněný. Tu a tam se povalovalo torzo automobilu, někdy podivně vykloubené ze směru, jindy vypadalo, jako by jen někdo pozastavil obraz.
Běželi jsme od domu k domu. Schovávali se za zhroucenými zdmi a občas prolezli studené sklepení. Ledový suchý vítr kousal do tváří. Téměř se nedalo dýchat, i přes tlustou šálu řezal mrazivý vzduch v plicích. Pak
jsme se dostali na jakousi barikádu zasahující do půli bulváru. Ruslan sykl a naznačil nám, abychom se ukryli. Opatrně jsme se vyškrábali na vrcholek valu. Zahlédli jsme dva obrněné ruské transportéry v místě, kde se náš bulvár vléval do jiného. Všimli jsme si třech mužů a trakaře. Na něm ležela starší žena.
Muži stáli bez hnutí. Sledovali ruského důstojníka. Přecházel z místa na místo a cosi vykládal. Pak se otočil k ženě, zřejmě ho oslovila. Přistoupil k trakaři, vytáhl z pouzdra pistoli a ženu střelil do hlavy. Snažila jsem se to nevidět. Soustředila jsem se na obláčky páry ucházející vojákům od úst. Na jejich zablácené boty, když se bořily do žaludků třech mužů. Tloukli je pažbami než padli do bezvědomí. Pak je naházeli na obrněné
vozy a za chvíli je roh domu vyřízl ze scény.
Odložil jsem pero a šel uvařit další konvici čaje. Kosym zatím seděl v pokoji, kouřil a pročítal naše poznámky.
Listy topolů mezitím zezlátly ve světle zapadajícího slunce. Město vypadalo klidně. Kaluže se pomalu uzavíraly do sebe, jak je po okrajích olizoval studený říjnový vítr. Zalil jsem čaj, když se voda uvařila a odnesl konvici do pokoje.
Kosym něco kvapně čmáral do našich poznámek. Vzhlédl a usmál se. Nalil jsem mu do hrnku trochu horkého kouřícího čaje a dali jsme se znovu do překládání.
Žena ležela na trakaři, ruce rozhozené do stran, oči vytřeštěné do prázdna. Ze zátylku se jí ještě kouřilo, jak z hlavy odkapávaly poslední zbytky tkáně. Zaslechli jsme střelbu samopalů. Bylo to blízko. Ruslan rozhodl, že se vrátíme. Bylo to příliš riskantní.
Výčep už byl téměř prázdný. Jen jeden postarší pár vedl přiopilé řeči ve vzdáleném koutě. Klimatizace už stačila převážnou část cigaretového kouře vydýchat ven do studené noci. Stály tam kaštany. Několik rozložitých kaštanů
nabobtnalých deštěm hrálo podivnou karetní hru. Bylo jim jedno, že jim jdou jen listy.
"Nenech se prosit, Kosťo! Vyklop, co bylo dál...hm...?"
Kosym si hrál se zapalovačem. Otevřel, škrtl, zavřel...otevřel, škrtl...
"Dobře, dobře, seš teda příšerně dotěrnej..."
Lokl si dlouze piva, propletl prsty a nechal je hlasitě lupnout. Pak se spokojeně opřel do židle, natáhl nohy daleko před sebe a tvářil se, že přemýšlí.
"Lida (tak se jmenovala dívka, která nechala otisknout svůj příběh v oněch amatérských novinách) se pak se svými bratry vypravila do města ještě jednou...
Podařilo se nám sehnat malé vojenské nákladní vozidlo GAZ 53. Měli jsme v plánu naložit skromný rodinný majetek a odjet z Grozného do hor. Náš dům hořel, když jsme se vrátili. Viděli jsme to už z kraje ulice.
Zůstala jsem s Anzorem ukrytá a Ruslan šel k domu. Šel středem ulice. Volala jsem na něj. Ani se neotočil. Až když se ozval vzdálený výstřel a Ruslanovi to roztrhlo lebku. Jen to tak dutě luplo. Otočil se, místo levého
oka krvavý otvor. Uprchli jsme s Anzorem a odjeli z města. Nakonec jsme narazili na skupinu čečenských povstalců a nechali se jimi naverbovat. Teď je před námi první mise. Náš malý náklaďák se nám stal prokletím. Máme dopravit munici povstaleckým jednotkám v horách severně od Grozného.
"Sakra, škoda že se nedozvim, jak ta její mise dopadla!"
"Dozvíš, neboj, našel jsem ji v jednom špitálu v Ingušsku."
Tvářil se u toho, jako by říkal, že našel ztracené papuče. Poškrábal se na spánku a lokl si zvětralého piva.
Zašklebil se a pokračoval.
"Trošku jsem ji vyzpovídal a řeknu ti, nechtěl bych zažít to co ona."
"No tak na co čekáš, vole, povidej!"
Byla to typická ruská vojenská budova. Bíle natřená s vějíři červených cihel nad okny. Ohyzdná, plná hlasů, křiku, zápachu hnisu a desinfekce. Dlouhá chodba byla plná spěchajících lidí. Nikdo si mě nevšímal. Gumové podrážky kvičely po protiskluzovou barvou natřené podlaze. Pokoje byly bez dveří. Zely tam jen otvory. Otvory do světa hnisajících ran, pahýlů končetin, rozdrcených kostí, zlomených lidí. Nahrbených, s prázdnými pohledy. Stromů vyvrácených z kořenů.
Našel jsem ji v pokoji téměř na konci dlouhé chodby. Ležela tiše a tupě zírala do stropu. Když jsem jí položil ruku na rameno, trhla sebou a opřela o mě pohled. Všimla si znaku Human Rights Watch na mé bundě.
"Půjdeme ven."
Namáhavě se zvedla. Když jí z ramen sklouzl župan, všiml jsem si, že má obě ruce amputované. Provinile se na mě podívala. Nechápal jsem.
Dával jsem jí potahovat z cigarety. Mezitím vyprávěla. Skutečně se se svým bratrem Anzorem vypravili na nebezpečnou misi. Seděla klidně, soutředěně vypouštěla cigaretový dým bezzubými ústy. Sedli jsme si na oprýskanou lavičku v jakémsi lesoparku. Nad námi trpělivě naslouchal kostrbatý habr.
"Dostali jsme se s Anzorem až za řeku Neftyanka. Použili jsme brod severovýchodně od Grozného. Dostali nás asi dva kilometry za brodem. Nejdřív před autem explodoval ruční granát. Zvedlo to předek auta. Převrátili jsme se na bok. Pak začali střílet. Mohlo jich být tak pět. Zasáhli mě do nohy. Jedna kulka mi utrhla všechny prsty na levé ruce. Anzor byl na místě byl mrtev."
Na chvíli se odmlčela. Počkala, až se studený vichr probere vysokou travou a pak pokračovala.
"Vytáhli nás ven na mráz. Chtěli mi sundat prsten z prstu, ale nešlo to. Bála jsem se, že ucítí tep. Snažila jsem se dýchat jen abych se neudusila. Mluvili čečensky. Zřejmě nějaká loupeživá banda. Rvali mi ruku z ramene, pomáhali si tím, že se nohou zapřeli o trup. Jeden z nich se začal shánět po noži. Naštěstí ho nikdo neměl. Pak jsem ucítila na ruce teplo. Pomočili ji, aby mohli prsten sundat. Nakonec se jim to podařilo.
Příšerně se mi ulevilo...," zazubila se, tedy spíše odhalila torzo chrupu, a a mluvila dál, "...skutečně se mi ulevilo...pomočila jsem se. Příšerně to štípalo, když moč zmrzla. Obě ruce jsem měla zlomené. Bolest jsem ale necítila.
Věděla jsem, že za brodem je nějaká osada. Jak jsem se tam dostala ani nevím. Pamatuji si jen příšerně ledovou vodu. Klouzala jsem po kamenech. Nakonec jsem se vydrápala na travnatý břeh. Tráva byla slepená ledem..."
"Člověče, to je síla!"
Seděli jsme zase na balkóně a kouřili. Byla tma. Místy ji nesměle protrhla pouliční lampa mdlým světlem. Topoly načmárané černou tuší tiše odpočívaly. Před námi synchronně poblikávaly řady oken. Lidé v klidu a teple svých hranatých příbytků posedávali u obrazovek, popíjeli kávu, pokuřovali, cpali se solenými oříšky. Bylo chladno, zachumlal jsem se do teplého kabátu a zíral dolů do tmy.
"Našli ji vesničani. Převezli do polního špitálu jedné francouzské humanitární organizace. Ruce jí museli amputovat."
"Jak se dostala do Ingušska?"
"Převezla ji tam ta humanitární společnost. V Čečensku nebylo příliš bezpečno."
Kosym seděl neohrabaně nahrben vedle mě. Probíral se hustou bradkou.
"Když jsem odcházel z nemocnice, sledovala mě oknem. Zamával jsem ji. Pak mi došlo, že ona mi zamávat nemůže. Smála se tomu."
"Ty vole."
Šli jsme spát. Dlouho jsem zíral do stropu. Necítil jsem soucit s lidmi mrznoucími na otevřených pláních v jednoduchých stanech. S lidmi, kteří přišli o střechu nad hlavou, o své rodiny. Byl jsem rád, že se můžu zachumlat do teplé přikrývky a dýchat vzduch ovoněný tlejícím listím a deštěm, poslouchat, jak vedle mne klidně oddychuje Kosym, tváře prohřáté horkým grogem. Bylo úplné ticho. Noc už klouzala k ránu. Jen kohoutek tvrdošíjně po kapkách krvácel v koupelně. Zavřel jsem oči. Pomyslná tíha paží Lidy Arčakovové mi zamáčkla víčka. Usnul jsem.
Když mi ráno Kosym podával ruku, usmíval se. Zubil se na celé kolo. Kosym se nikdy neloučil. Smál se a těšil se při tom na další setkání. Já to neumím. Autobus se odkolébal vlhkou vozovkou. Když mi zmizel z očí za zatáčkou, sedl jsem si na zastávce, zapálil si a pozoroval hejna vran na malém rozoraném plácku za silnicí. Kolem chodili lidé zabalení v teplých bundách a kabátech. Obloha byla jasná, odrážela se na jejich tvářích.
záznam z databáze organizace Human Rights Watch z 20.2.2000
Jméno a příjmení: Kosym Akajev
Narozen: 23.5.1974 v Grozném
Pořad. č.: 22534
Dne 13.2.2000 zastřelen na předměstí Grozného ve čtvrti Staropromyslovskij.
Detaily viz. svazek 74225340200
|