Vnitřní šeření,
ve kterém nesebereš ani list.
Padá povlovně, svát dubem
hořícím k podzimu. Usmát se
v tu přesnou chvíli, kdy v prsou
pracuje nehledaný souhlas...?
Očekáváš, kdy tě svede úkrok prostřeleného.
Za nechápavě dospělá předloktí tě bere
přítelkyně z dětských škádlení.
Nemáš se co ptát. Utíkat
předpokládá kaluže, ty zde ale nejsou,
jen ty, kterého už teď chytá jen
za napřažené dlaně.
Její muž se nesmířlivě mračí a dokola
kruhem víří úsměvem pihované děti.
Vzdaluješ se, míjíš zrušené kino, viadukt
a něco schýleného se tě teď dotýká
bříšky prstů na nehtech.
Pod střechou vlakového nádraží
se posmeká v kupkách listí.
Není tu ale žádný žádný strom.