|
|
|
| |
Sedím po roce
u stolu se slovy
která chtějí být pro Tebe...
Tápu jak ryba
která žije v jezerech
hle, ocitla se v moři.
Jak hluboko můžu plout
a jak hluboko půjdeš Ty ?
Na chvilku si spočiň
u růže, jejíž rudé lístky se svůdně kroutí...
u dubu, který jak stařík,
víš - takový ten pohádkový stařík
Ti dává radu..
u tý obrazovky, na který vidíš slova,
která plynou od mý snahy k tvý snaze...
Poslechni si, jak večer šumí dneškem
a jak dnešek voní včerejškem
a zítřek volá se změnou v hlase...
Něco se zrácí a něco nachází.
Pojď ještě hlouběji - prosím...
Pojď tak hluboko, jak můžeš
a prosím, jestli se bojíš,
tak mi to hned řekni.
Já se totiž děsím...
Mám strach, že něco ztrácím
- a taky ztrácím,
mám strach, protože vcháyím do nových komnat,
kde pouliční světlo nedotírá
a lampu uvnitř jsem ještě neoprášil,
bojím se - viděl jsem svoje oči...
A prosím, jestli se raduješ,
tak mi to hned řekni,
já se totiž moc raduju..
Těším se, neboť se k Tobě přibližuju,
těším se, až opráším moji aladinku,
těším se, neboť se už někdy potkáváme...
|
|
|