|
O čem se zdá letokruhům
Postupem doby
jsem dobře zatuhla,
ne zrovna do tvrdosti
kamene,
spíš pěkně rozkročený
pařez
se ze mě stal.
Houževnatá
a jen obtížně hořlavá.
Pružná jen v mezích
letokruhů.
Z mých kořenů
už nové stromky
nevyraší.
Krmím mech,
který se na mn ě živí,
cestičkám brouků
jsem prostorem,
a z jamek, na dlani mého řezu,
za dešťů pijí ptáci.
A přesto se kořeny
stále pevně držím země,
a dýchavičně mízu
proháním,
aby v těle
pod svraštělou kůrou
omývala rány
a hýčkala možné
zárodky pupe nů,
a každou zimou
se mi zdá,
že mé oživlé
větve a kořeny raší
takovou vůlí po životě
zeleném a pružném,
až celý les kolem,
kterým prorůstám,
dýchá mým dechem
a voní,
voní mojí krví.
|
|
|