|
| |
 |
|  |
PÁTÁ KOMNATA
Každý den trávím mnoho času u počítače. Občas se mi stane, že se jen tak prostě zaseknu a nevím jak pokračovat v práci, kterou zrovna dělám. Pak se stane to, že zůstanu sedět před monitorem s myšlenkami zajisté někde úplně jinde a sleduji temnotu z obrazovky vycházející.
V takových to okamžicích navštěvuji různá místa, která svým i když reálným prostředím nezapadají do běžného života.
„Sedím, klávesnici na klíně, myšlenky v tahu.“ „Tiše sleduji neměnící se monitor.“
„Přichází vize, na kterou jsem dlouho čekal.“
Vracím se do tajemné chodby za dubové dveře. Znovu podstupuji celý rituál chůze do nekonečné temnoty. Myslím si, že už jsem dost daleko ode dveří a usilovně si přeji, aby se objevily svítící kliky.
Objevují se stejně honosným způsobem jako minule. Hned jsou přede mnou a už i daleko za mnou. Otočil jsem se, abych se přesvědčil o místnostech, které jsem už navštívil. Ejhle! Opět svítí všechny. Nikde žádná mezera po zhaslé klice.
Hledám pohledem modré kliky, ale asi ještě nepřišel ten správný čas, protože žádná není v dohledu.
Dlouho neotálím a vstupuji do nejbližších dveří. Samy se otevírají, jak je jejich dobrým zvykem.
Vcházím do rušné ulice, kterou lemují po obou stranách domy z hrubě opracovaného kamene. Pod okny jsou vedle sebe namačkány stánky a různé přístřešky. Kupci halasí. Oděv kolemjdoucích žen se liší od šatů, které nosí ty dnešní.
Hýří barvami a není tolik jednotvárný.
Muži chodí převážně oděni do nazelenalých kamizol.
„Prodírám se davem, který jde proti mně.“
Lidi se spolu náramně baví a každou chvíli mne někdo pozdraví. „Možná zdravil mne, možná se mi to jen zdálo.“
Za rohem jedné křižovatky jsem viděl malý obchůdek s velkým štítem na průčelí. Kolem štítu byl obtočený velký kamenný had. Jeho hlava spočívala na římse nad dveřmi.
Dveře!
No jo, teď jsem si uvědomil, že jsem úplně zapomněl na dveře, kterými jsem přišel. Co na plat. Vracet se mi ještě nechtělo a když už jsem byl tak daleko od tajemné chodby, rozhodl jsem se vejít do krámku.
Nevím, jestli tento krámek nazvat spíše vetešnictvím nebo snad starožitnictvím. Na pultu se vyjímala bysta Kleopatry se spoustou různobarevných korálků. V krámku bylo šero a tak jsem úplně přehlédl kupce, který se krčil v rohu vedle pultu. Pohotově vyskočil a hned se ptal, co budu ráčit.
Řekl jsem mu s nadsázkou a špetkou humoru, že si jen prohlížím ty jeho poklady. Co čert nechtěl. On vzal má slova smrtelně vážně. Zřejmě nerozuměl mému humoru a tak chtěl, abych ho následoval. Šli jsme do sklepa.
Tam pod špinavou plachtou, která ledabyle visela na zdi, schovával své nejcennější „poklady“. Prudce s ní trhnul a ta se sesunula k zemi.
Objevili se mohutné, velké, bohatě vyřezávané dveře. Kupec řekl, kdo projde těmito dveřmi, spatří ty nejhezčí předměty, které kdy byly vyrobeny.
Moc jsem mu nevěřil, ale přesto jsem se rozhodl vstoupit a poznat kolik je pravdy na tom, co mi právě řekl.
Kupec s vervou, přesto však docela lehce otevřel mohutné dveře. Za nimi byla tmavá místnost, ve které se jen něco lesklo.
Vstoupil jsem. Dveře za mnou zapadli a já zůstal v temném prostoru, jako již tolikrát od dob, co jsem začal navštěvovat taková zákoutí.
Oči si začali přivykat na tmu. Najednou se začali objevovat mě již dobře známé kliky. Jejich světlo mne utvrdilo, že jsem zpět v tajemné chodbě.
„Rád bych se vrátil zpět do tohoto obrazu, ale sám vím, že se mi asi nikdy nepodaří navštívit dvakrát tu samou místnost.“
Nyní si uvědomuji, že mne napadlo, jak pokračovat ve své práci. Proto se chytám myši a obrazovka monitoru se vrací do pracovní podoby.
Pokračuji v započatém díle a přestávám myslet na nekonečné možnosti prostoru za zavřenými dveřmi.
|
|
|
