|
| |
 |
Smrt
Autor: Black (Občasný) - publikováno 24.11.2000 (20:39:49), v časopise 27.11.2000
|
|  |
Smrt?
Uprostřed ničeho sedím na lavičce. Sedím a přemýšlím. Vzpomínám. Pode mnou protéká říčka. Čisťounká jako holoubek. Ne ten městský, ale ten běloučký. Ten z pohádek. Nade mnou se objevují hvězdy. Jedna po druhé. Nespěchají. Pěkně pomaloučku, po řadě.
Kolem je hluché ticho. Ani ptáček nezazpívá, ani lístek se nehne. Nejsou tu stromy. Je tu jen poušť. A má říčka. A hvězdy. Hle, měsíc přišel na návštěvu. Usmívá se. Usla jsem.
Měsíc sestoupil do řeky. Pohladil mne svými paprsky. „Neplač, nestojí to za to,“ řekl. Nic. „No tak, neumírej, nestojí ti to za to. I když nemáš naději, máš mnohem víc. Máš mě. Máš hvězdy. Máš tuhle říčku. Tak se vrať zpátky domů.“
„Ne, stařičký. Musím tu spát. Nechci už vícekrát poznat tu hroznou beznaděj. Když nemůžeš nic dělat. Když ti hoří životy před očima. Zklamala jsem a musím si to odpykat.“
„Ne! Měla ses poučit. Ty tu nesmíš usnout. Honem, dokud neodbije půlnoc. Zvedni se a jdi!“
„Nechci, abys mi to rozmlouval. Je to moje rozhodnutí. Můj život. Moje přání.“
„A myslela jsi na to, co tím způsobíš svým blízkým?“
„Nemám blízké. Shořeli. Na prach. A ten prach teď dýchám.“
Ze vzdáleného kostela bylo slyšet odbíjení půlnoci. Před posledním úderem se ten světlovlasý pán rozplynul.
Přišlo jaro. Nové nádherné jaro. Tamhle si přece hraje Hitler se Stalinem! Jak ale jaro je nádherné! Ten vzduch…..bez prachu. Kde je má říčka? A kde měsíc?
„Vítej, pokud hledáš toho starého prašivého dědka, tak ho nenajdeš. Zůstal tam dole. Teprve tady jsi v bezpečí. Nepoznáš beznaděj. I Hitler tu našel štěstí. Jako ostatně všichni.“
„Tady je to opravdu nádherné.“
„A bude ještě hezčí. Nepoznáš žádný z těch lidských bolestných citů. Nic tě nebude bolet. Bude ti tu jenom dobře.“
V tu chvíli se zastavil čas. Až po letech mi došlo, že bez lásky, přátelství a všech ostatních “bolestných“ citů to nebude ono.
Neměla jsem umírat…
|
|
|
