Domy se přede mnou rýsovaly jako velké bedny plné ničeho. Míjely a míjely a já k nim a k jejich obyvatelům necítil nic, vůbec nic. Asi někoho potřebujete znát, abyste k němu něco, třeba něco úplně bezvýznamného, ale něco, cítili. Na zastávce vystoupil nějaký kluk, úplně cizí, vídal jsem ho v autobuse, ale nic jsem o něm nevěděl, a proto mě nezajímal. A najednou jsem ho z okna viděl, jak si upravuje límec, dělal to určitě úplně automaticky, aniž by se nad tím on nebo kdokoliv jiný jakkoliv zamýšlel. A mě až zamrazilo při pomyšlení, že i on žije, že třeba dělá totéž co já, nikdy mě nenapadlo, že lidi, které vídám v autobuse a občas na ulici, že tihle lidé, tyhle obrysy neznámých lidí, se nějak chovají, že nepřestanou žít, když odbočím za roh, když mi zmizí z očí.

Nebo třeba herci, zpěváci, známé osobnosti, zamyslela ses někdy nad tím, co asi provádějí, když je nevidíš? Jestli žijí, nebo jestli se zastavili a čekají, až je znovu zaberou kamery? Co dělají, když natočí záběr, a co dělají ty osoby, které oni hrají, v době, kterou někdo prostě označil nápisem po 5 letech? –Pět let, bože můj, to je 60 měsíců, 109501 dní, 2628024 hodin a tohle všechno lze jen tak přeskočit? Nic se v životě těch lidí nestalo, nic jen trošku významného, co by rádi někomu ukázali? To je nemyslitelné, nelidské, představ si, kdybys měla 5 let a ty bys neudělala nic, co by mohlo ostatní zaujmout. Nač jsi je tedy měla, když jsi v té době prostě zmizela, když jsi pro svět nebyla, a bůhví, jestli jsi byla vůbec pro sebe. Pět let jako zoombie a i tom by se dalo mluvit, každý by rád věděl, jaké to je, když by si to nemusel zkoušet sám na sobě.

A Ty, moje maličká, co děláš? Co děláš, když nejsi se mnou, nikdy jsem se nesnažil představit si Tě, když u Tebe nejsem, vždycky jsem si představoval jen nás dva pohromadě, nenapadlo mě, že něco děláš, i když mě nemáš nablízku, teď si Tě budu představovat, když tam nejsem, jestli na mě myslíš, nebo jestli zase spíš s někým, kdo Tě vůbec nezajímá, třeba Tě nezajímám ani já, ale se mnou jsi nespala, mám pocit, že to sice není podstatné, podstatnější ve vztahu lidí je mít potřebu obklopovat ostatní láskou, která by jim dělala dobře ale neobtěžovala, ale, jen tak mezi řečí, vyspal bych se s Tebou rád, aspoň bych Tě líp znal. Vím, co mi řekneš. Já nejsem sexem posedlý, jen mi to přijde úplně normální, a Tobě ostatně taky, ale proč s jinými můžeš a se mnou ne? Jak mi můžeš říct, že s nimi jen spíš, kdežto se mnou chodíš. Jestli je to tak, tak s Tebou nechci chodit, totiž- nechci s Tebou jenom chodit. Měla bys asi přijmout fakt, že chlapi občas prostě myslí rozkrokem, nejsem na to moc hrdý, ale prostě to tak je, nemůžeš to rozdělit- ty mi řekneš pohádku a ty se mnou půjdeš do postýlky. Takhle to, holčičko, moc dlouho klapat nebude.

Šest?! Máš představu, kolik práce dá šest dětí? A kdy chceš jezdit na tom koni, když hodláš být šest let v kuse těhotná? Potom?? To si myslíš, že na něco takového budeš mít ještě čas, chuť a energii? Já vím, že je nemusíme mít hned, ale jen abychom to pak ještě stihli. Moc dobře víš, že když něco odložíš naneurčito, tak už z toho pak nic není. Ne, nemrzí mě to, tak jich budeme holt mít jenom pět. Ne, nikdo nebude Dalimil. Ani Kosmas. Mojžíše v rodině nechci! Hárun?! Znáš snad někoho, kdo by se v naší zemi jmenoval Hárun? A dvojčata můžeme pojmenovat třeba Mata a Hari. Jasně, jsem rád, že jsem tě pobavil.