|
| |
 |
|  |
Když prochází se Netapír za jarního počasí,
musí se dívat, kam šlape, jinak si boty zaprasí.
Když tak chodí Prahou, spatří útlého Topíra,
jenž celou svojí vahou se o kohosi opírá.
Přijde k němu blíže, pozná v něm svého přítele,
a v zápětí zjistí, že on je velice při těle,
při těle statné děvy, postavy plnoštíhlé,
drobný Topír vedle stojí, jako kuře splihlé.
„Dobrého dne přeji Vám, jakpak se Vám daří?“
praví Netapír uctivě a poťouchle se tváří,
„Rád Vás zase potkávám, můj dlouholetý příteli,
dlouho je to co jsme se naposledy viděli.
Jářku, parde, vy jste přibral za tu dlouhou dobu,
k sobě lepou děvu - svého života ozdobu.“
„To byste mne urazil, co myslíte si o mém vkusu,
vždyť ta žena vypadá, jak kdyby byla od cirkusu.“
„Proč tedy tady dlíte, a proč byl jste do ní zavěšen?“
dí Topír:
„Věřte, kdybych mohl, dávno už bych odešel.
Ta ženština přišlápla mi oba fraku šosy
a nehodlá ustoupit, byť sebevíc ji prosím.
Použil jsem tahu, tlaku, vyzkoušel jsem také páku,
přec nehnula se z místa.“
Netapír vše poslouchá a šílený čin chystá
„Nemá žádnou cenu dál se s ní zbytečně pitvat!“
praví a tasí hrozný kindžál, ostrý jako břitva.
Čepel ukrutné zbraně odleskem slunce zazáří,
Topírovi přeletí jen stín úleku po tváři.
Mocný švih a vturánu je Topír osvobozen,
však podstatná část jeho fraku zvolna klesne na zem.
Vlk se nažral a přesto koza zůstala celá,
však Topírova garderóba tím velmi utrpěla.
Když Topír malé postavy příliš dlouhý frak nosí,
musí si dávat pozor, jinak přijde o své šosy.
|
|
|
