|
| |
 |
Želary
Autor: Oplatka (Stálý) - publikováno 3.11.2003 (18:24:39), v časopise 30.11.2003
|
|  |
|
ŽELARY
Producent Ondřej Trojan se válečným příběhem Želary, natočeným podle povídek Květy Legátové, vrátil po více než deseti letech k režisérské profesi. Téma je klasické: sledujeme příběh nedostudované lékařky Elišky, která se zapojí do odborového hnutí, a po prozrazení je nucena odejít pod novým jménem do horské vesnice, kde se naoko provdá. Pozorujeme hrdinčino postupné zvykání na realitu venkova, znovu se připomínající válečné ohrožení, a postupný růst lásky mezi Eliškou a jejím na první pohled ne otesaným, ale laskavým mužem Jozou.
Právě ona proměna vztahu mezi oběma protagonisty od nedůvěry a nevraživosti k vzájemné ústě a lásce ale není ve snímku dostatečně propracována. Nejdříve odmítavá hrdinka padne svému manželovi do náruče dosti náhle, bez toho, abychom mohli vysledovat, co ji ke změně pohledu na něj přivedlo. Zrovna tak není scenáristicky příliš zvládnuté, že děsivá zkušenost znásilnění místním křupanem se na hlavní postavě nijak nepodepíše.
Drsné vtrhnutí války do vesnice, přestože je do značné míry předpověditelné, působí přesvědčivě. Samotný závěr příběhu s oblíbeným dovětkem “po letech” je však značně bezradný a těžko odhadnout, co jím vlastně tvůrci sledovali.
Úloha Anny Geislerové je tentokrát opravdu “dospělou rolí”; ostatně vrásky na tváři někdejší teenagerské hvězdičky dnes nelze přehlédnout. Přesto není její Eliška příliš přesvědčivá ve svém vývoji, působí i z hereckého hlediska bohužel dosti monotónně. Daleko zajímavější je maďarský herec Gyorgy Cserhalmi jako trochu jedn oduchý, ale vlídný a rozhodný Joza. Neokázale podmanivá je také osudem pronásledovaná vdova Ivy Bittové; rámec běžně pojaté dětské úlohy pak překračuje Anna Věrtelářová jako samorostlá vesnická dívka.
Vůbec však do příběhu nezapadají Miroslav Donutil v roli faráře a Jaroslav Duše jako místní učitel. Oba modelují své hrdiny s nadsázkou a jsou mnohem více Donutilem a Duškem, tak jak je lidé znají z jiných, zejména zábavných pořadů, než svými postavami. Platí to zejména o Duškovi, u Donutila aspoň místy postř ehneme náznak snahy o hlubší pochopení postavy.
Celkové vyznění snímku pak dobře dotváří kamera Asena Šopova, vykreslující půvabná zákoutí horské vesnice i kruté okamžiky zabíjení.
Od Želar nemůžeme očekávat originalitu v příběhu, ani ve formě. Jde o poctivě, klasicky realisticky natočený příběh o lásce, vzniklé za války. Pokud toto omezení přijmeme, pak můžeme říci, že Ondřej Trojan natočil zdařilý film.
|
|
|
