Jakoby tě cosi před sebou hnalo
po deštěm zakrývané krajině,
až pod střechu oné
bokem odhozené
hospody "V samotách".

Hlouček ožralých Skotů
vydusává skočné
dunící tance...ryk.

Docela v rohu místnosti,
za ruinou odhozených židlí,
krčí se mladá žena
(asi hostinská)

Snad i chtěla něco říct na uvítanou,
ale zakřikla se,
a tak sis pouze
objednal...

Prohlížela si tě poněkud zaskočena
a jak tak rozhrnovala z čela
slušivou přilbici vlasů,
vypadala velmi mladistvě.
V očích jí pohrávaly plaménky
divokých ohňů
i ono bůhvíjaké překřížení osudu
dovřené v pěsti.

Cháska dupala stále zběsileji
a tys mlčky pozoroval,
jak mizí na tvém plášti
kapka za kapkou...

Zaplatils...usmál se...
jakoby ses té společnosti
za cosi omlouval,
a také trochu sobě,
že nezůstaneš na noc,
odvolán zprudka (sám sebou)
zpět do deště.

Dlouho šels tápavě polotmou,
plnomlžinou,
s šeravým dopadáním vodní tříště
a skrze vlhnutí tlačen
až někam ke skřehnutí.

Půda pod nohama ustupovala a bortila se
ve vysokých vzedmutích
a spádem přes boty.

Přecházeje už osmý vrch
cítil jsi únavu,
ze které by tě mohl probudit
snad pouze výkřik nebo rána z pušky.

Konečně se pod devátým kopcem
ukázala matná zář světla
a vzápětí pak střecha
a zdivo domu.

Stavení, kde jsi silně zabušil,
bylo rozlehlé,
ale bydlela v něm pouze žena
se třemi dětmi,
z nichž nejmenší ještě kojila.

Seděl jsi ve vyhřáté místnosti
a při pití mléka a lámání chleba
ses zeptal:

"Muž...?"
"Nevím... odešel před měsícem do města."
"Lehnul bych si na slamníku, nevadí-li to."
Kývla.

Ráno jsi naštípal dříví,

vyšel na kopec nad chalupou,
díval se kolem
a přemýšlel.