Možná se sama sobě zdám.
Když tak zívám za rána
a po nocích provětrávám
podolky. Za město utíkám
do zahrad, do novodobých
pralesů, pravěků, a ty mor ho
mor ho, siahol si
na dušu moju, směji se
smíchem moře
které mě přelilo.
Možná se sobě zdáš. Když
za rána leštíš si hřebínky
opatky, ostruhy, jsem chabá
jezdkyně, oslík mě přečasto
na zem shodí, ten sen mám
že za čas dorazíme
k odbočce na vrchol
hory.
Možná se sobě zdáme.
A proplouvá tím mořem
našich snů
kůň, žena, muž
dítě, pes, hříbě. Nálepky
bez jména, zájmena
bez citů. Zvláštně
jsou karty rozdány
já na oslovi, ty na koni.
O hříbatech a mužích
se zpívají
tak přesmutné
písničky.
|