Alejí šustila loňská léta přelívali jsme z ocánů mravenečků poslední proslchlé ostrovy...pro trávu bylo pozdě kaluže odrážely svit naoranžovělého západu malovala jsem jí na záda naše utajený abecedy nikdo nevyluštil nafouklý bálonek držela jen nitka nás dvou, tlumil světlo a hrál si na duhu...rozevřela jsem prsty a odlétl možná, snad, ho některý z mraků přiletí vrátit někdy mám chuť praštit do svý kytary a vrátit se k ní v očích tázavý pousmání následný kázání s obloukovými malovanými pažemi... už ani neznám její jméno
|