... pak odhalí se pobřeží a měkké
siluety zálivu... podvečerní dech
prohřáté země...
Vanutím od moře přitéká svěží proud
a probouzí jej ze studny borového spánku
Jak prostá rozkoš
pro naslouchání cizince...
Jde k písečnému pásu jako k ženě
a zírá křehce v mořské pěny
v temně modravou střiž
Očima myslí citem ponořen
do Atlasového zpěvu...
Ať tedy tělo spočine bez zábran
jak trám pradávné lodi
v jednozpěv s vlnami!
Tvář z hladiny jakoby v Měsíc padala
roztančený radostí
nad tichým hovorem
mezi hvězdami...
Odyssee! Ty,
který se ve mne
čekáním navracíš!