|
|
|
| |
RÁNO NA HRADĚ
Místo budíku, který si večer zapomněli natáhnout, se nyní nádvořím nese křik kastelána. „Copak jste zaspali?, anebo se vám jen nechce vstávat?“ Vrata se otevřela a místo odpovědi viděl kastelán jen zívající rozcuchané tváře svých průvodců. „Vypadá to, že jste měli rušnou noc…“ ozval se po chvíli pan Prokůpek. „Vždyť už dávno skáčeme…“ rozneslo se sálem sborově. „Tak doskákejte a běžte se připravit. Za chvíli tady bude objednaná výprava.“
Místo koupelny na zadním nádvoří okov u studny, místo kadeřníka prasklé zrcátko a hřeben v batohu, snídaně v poklusu a výprava je tady. Kde se vzala, tu se vzala paní pokladní sedí za zamřížovaným okénkem a prodává vstupenky. Překřikující se hlasy turistů ruší Evino vyprávění o zdejší kuchyni, která ve své době byla chloubou pro celé okolí. V ruce chleba se salámem a Petr s Martinem si myslí své… Kastelán si pobrukuje nějakou melodii a zjevně je spokojen s historickými znalostmi, kterými Eva doopravdy oplývá. Výprava se přemístila do dalšího sálu a Katka za nimi zamkla dveře. Pan Prokůpek se někam vytratil a během dne jej nikdo už neviděl. Petr se rozhodl zjistit, co by kde ještě snědl a Martin šel navštívit paní pokladní. Od ní se dozvěděl, že dva dny po sobě tady výpravy nebyly ani nepamatuje, a že tento víkend je náhodou nad náhodami. Rozhodl se, že tuto „dobrou“ zprávu půjde zvěstovat i ostatním, aby se mohli těšit na všechno co podniknou, jen co se přibouchnou vrata. Evu s Katkou potkal u zadního východu, kde právě vyprovázely poslední turisty. Petr s radostí, že má co sníst, ukazuje ostatním starou konzervu, která určitě pamatuje poslední panstvo na tomto hradě. Na to se Katka nemohla dívat a tak s poklepáním na čelo mu ji vzala a vyhodila do koše.
Petr zavyl (možná hladem) a protože žádná další výprava nebyla v dohledu, rozhodli se všichni, že půjdou navštívit do vesničky nákupní středisko. Při Petrově roztržitém způsobu nakupování měli prodavačky pocit, že je přišel vyrabovat a ne nakoupit na jeden víkend. Katka se rozháněla peněženkou jako nějaká vypečená baronka a Martin vysvětloval, že přišli z prázdné kuchyně na hradě. Eva jen nevěřícně kroutila hlavou nad touto šarádou a stojící před pokladnou pozorovala ostatní pobavené nakupující. Dvou batohů nacpaných k prasknutí se chopili co by gentlemani oba průvodci a bez dalších hladových projevů, vyrazili všichni čtyři vzhůru na kopec.
„S Pánem bohem vesničko, odpočiň si!“
Netrvalo dlouho a již procházejí kolem pokladny u hradu. Paní pokladní štrikující nějakou šálu ani nezvedla zrak. „Jak jsem uslyšela to halekání na lesy, hned mi bylo jasné, že se už vracíte.“ ozvalo se z otevřených dveří vedoucích na most přes příkop. Všichni zadýchaní, zpocení a utahaní, přesto na mostě propukli v smích. Baronka Katka řekla: „Příště budeme jako myšky…“ a to rozesmálo pro změnu paní pokladní.
Nákupy složili v kuchyni a dívky se ujali přípravy oběda.
„Nikdy jsem sama nevařila.“ pronesla u prostřeného stolu Eva s pocitem nejistoty, zda ostatním bude chutnat to, co s pomocí Katky připravila, ale podle toho, jak jídlo do nich padalo, zřejmě všem chutnalo. „Mňam, mňam…“ pochvaloval si labužnicky Petr její výtvor. To samozřejmě Evě polichotilo a zároveň přidalo na sebevědomí. Martin nechtěl být pozadu a tak když dojedl, odfouknul si a řekl: „Máme to ale štěstí. Hradní kuchyně a královská kuchařka.“ Poslední větu řekl s obdivným, láskyplným zamrkáním směrem k Evě.
Následující odpoledne se již nic zajímavého nepřihodilo. Na hrad přišlo jen pár jednotlivých trempů a tak si své průvodcovské umění vyzkoušeli taky kluci. Bílé paní látaly v pokoji stará prostěradla, aby až vyjde měsíc, byly na cimbuří v šiku. Ovšem večer už byly tak utahané, že místo strašení zalezly do spacáků a hezky se slepicemi šly spát. Rytíři zkontrolovali všechna vrata a brány zda jsou zamčené, chvíli si povídali v kuchyni u večeře a pak dívky následovali do hajan.
„Půlnoční hodina dávno odbila, i vesnička šla už spát, Evička se náhle vzbudila na bílou paní jde si sama hrát…“
Oblékla si bílé roucho, vzala baterku a nezbytné klíče a vydala se na zdař- bůh hradem. Při stálém otevírání dveří ji napadlo, že by někdo mohl občas namazat panty, aby tolik nevrzaly. Ale na druhou stranu, možná by tím hrad ztratil něco ze svého kouzla. Dále se tím již nezabývala, protože došla do chodby, ve které předtím ještě nebyla. Chodba vedla napříč celým patrem. Baterka nedokázala prosvítit toto ponuré místo. Všude bylo spousty pavučin a tak málem minula pootevřené dveře, které jakoby sami vybízeli ke vstupu. Přistoupila k nim blíže a lehkým pohybem paže do nich zatlačila. Hromové zavrzání bylo jasným důkazem, že jimi již dlouho nikdo neprošel. Ale co to? Další dlouhá chodba. Ani ve snu by ji nenapadlo, že je tento hrad tak rozsáhlý. Možná však za to mohla jen tma, která dokázala všechno zveličit. Rozhodla se pokračovat touto chodbou. Minula několik dveří a po chvilce dorazila až na její konec. Na stěně visel starý obraz. Pod nánosem prachu se rýsovala místnost, uprostřed níž stála nějaká bytost. Více vidět nebylo a k tomu Evě začala vynechávat baterka. Rozhodla se proto neriskovat, že někde ve tmě zabloudí a vrátila se zpět do pokoje ke Katce. Cestou musela s baterkou párkrát pořádně zaklepat, aby jí nezhasla docela.
Shodila ze sebe v tomto momentě již nesmyslný oděv a ulehla do spacáku. Jen co zavřela oči, hned usnula.
Pokračování příště... |
|
|