U vohně seděla tlupa starejch vopičáků-indiánů. Drželi se kolem ramen a zírali bezstarostně, jak plameny volizujou dřevo. Občas jeden z nich vytáh vohořelou větev a načmáral něco na kámen. Všichni pak souhlasně přikyvovali hlavama a pronášeli věty typu: „máš fakt talent, chlape, fakt zírám!“

   Jednou, když zrovna jeden z nich nakreslil na šutr dvě čáry a ostatní ho za to uznale plácali po zádech, rozhodl se jeden z vostatních indiánů, kterej nebyl v tý partě u vohně, že to taky zkusí. Prostrčil ruku mezi sepjatejma tělama těch starejch indiánů a načrtnul na kámen rybu. „Vždyť je to jen ryba,“ křičeli ostatní, „táhni!“ Přišel jinej vopičák, kámoš toho, co kreslil rybu a schválně načmáral dvě čáry, skoro stejný jako předtim ten starej indián. „Jsou to jen dvě hnusný čáry,“ křičeli ostatní, „vůbec tomu nerozumíš!“

   Když se pak setmělo a všichni vostatní vopičáci odešli, řekl jeden z těch starejch indiánů: „hele, kluci, slyšel jsem, jak o nás říkají, že jsme jen banda ubožáků, co si takhle navzájem zvyšuje sebevědomí.“ A protože už u toho vohně seděli moc dlouho na to, aby věřili takovejmhle závistivejm pomluvám, všichni se upřímně a hlasitě zasmáli…