Bahnem zoufalství pomazalas srdce mé,
pak v tichu slzy dopadaly do lůna noci,
já byl prach před Tváří, před níž staneme,
dýchat, žít, ta slova nebyla v mé moci
a přesto Ti malá s pokorou verše skládám.
V mém nitru žal rozvál písek pouště,
z perly smutku vyklíčila trpkost zlá,
v krajině milosti obraz hrůzné spouště,
na plamen lásky závoj položila tma,
sám o odpuštění prosíc, odpuštění dávám.

Mé srdce nemohlo nenávistí plát,
myšlenky obklopily vzpomínky svatostánkem
o němž se může princeznám zdát,
jen víno života si hořklo, hořklo pelyňkem,
nad tím, že lásky své se vzdávám.
Tak přišel čas Boha i chrámů zbořených,
doba kdy se skryté poklady otvírají,
plul jsem dobou na vlnách vzbouřených,
ve kterých stesky pomalu doznívají,
tak o odpuštění prosíc, odpuštění dávám.

Však já nepsal o zármutku, který plece tíží,
pod nímž i hrdinové dýchat přestanou,
já hledal kraj, na nějž hvězdy mírně shlíží,
kde smutky pouště mé naráz ustanou,
ale pojednou Ti růži do dlaní vkládám.
Již nechci dál uhýbat před vlčím stínem,
nemohu zamknout na závoru přání svá,
mohu jen pokleknout před Božím klínem
a prosit, aby dozpívala píseň trpkost má,
tak o odpuštění prosíc, odpuštění dávám.

Svatý Boží pokoj odkazuji trpkým vádám,
Bůh s Tebou Jitřenko obzorem přikrytá,
do Tvých vlasů v modlitbě ruce vkládám,
hladím Tě slzou nuzného hříšníka,
když o odpuštění prosíc, odpuštění dávám.