Pojď ven!

Furt sedíš doma.

Denní omýlení jak učení se divadelní role.

Jdu...

.

.

.

Skrytý údiv.

Použití rádobyspolečenských uvítacích otázek

znudilo mne do ještě horší nudy.

Už pach tabáku šimrá mi u nosu.

           Lidé žijí pro sebe coby, však já také kdysi kouřil.

Slovník jeho sune mou ruku před oči schovat se v temnotě dlaně.

    ...Tam se schovat nedá.

           Ptám se, zda-li vůbec stojí o mou přítomnost.

Už s ním ven nepujdu.

...Uráží mě bezvděk.

Kdy ty se polepšíš?

         Společnost upadá...

                     Každý jsme jiný...