|
| |
 |
Borůvka a Měsíc II
Autor: Black (Občasný) - publikováno 27.12.2000 (22:08:35), v časopise 29.12.2000
|
|  |
Měsíc a Borůvka se znovu dali do řeči. Bavili se ale jinak, než dříve. Borůvka nechtěla znovu prožít to, co dříve, ale stejně se sním scházela noc co noc.
„Borůvko, já už Slunce nemám rád.“
To jí vyrazilo dech. „A proč ne?“
„Prostě ne!“ Chtěl ještě něco zakřičet, ale jakmile uviděl ustrašenou Borůvku, nechal slova spát. Ona se ho dál na to už neptala. Nikdy se nebavili o tom, co mezi nimi bylo, než odjel pryč. Už ale nezůstávalo jenom u povídání. Občas ji Měsíc pozval nahoru na čaj. Povídali si a ona byla šťastná. On snad také. Znovu se do něj zamilovala. Trávili spolu veškerý možný čas. Každý večer ho vyhlížela na obloze a on každý večer přicházel. Jednou za Měsíc však pravidelně nemohl – to ty fáze. Pak ale se znovu začal pěkně kulatit.
Borůvka celý den myslela na to, o čem si budou zase večer povídat. Ale začínala být unavená. Nespala, jen tehdy, když nepřišel. Měsíc si toho všiml.
„Borůvko, ty vůbec nespíš! Teď pěkně lehnout a spi, budu na tebe dohlížet.“
„Ale já nechci spát. Chci si s tebou povídat.“
„No tak, buď hodná a nezlob. Až se vyspíš, budeme si povídat. Ale teď spi.“
Podívala se na něj smutnýma očima. Věděla, že to dělá pro její dobro. Občas jí připadal jako otec. Starostlivý, ochraňující, nikdy by nedopustil, aby se jí něco stalo. Záleželo mu na ní. A ona to věděla.
Vyspala se do růžova. Byl ale znovu den. Všimla si, že si ji Slunce měří svými paprsky.
„Copak? Něco se ti nelíbí?“
„Ty jsi Borůvka, že? Máš krásné plody. Něco nevíš. Měsíc šíleně moc riskuje. A to jen kvůli tobě. Mohl by klidně zemřít, kdyby se to dozvěděla Matka Příroda.“
„Proč by umíral? Vždyť nedělá nic špatného.“
„Špatného ne. Ale zakázaného. Měsíc se může kdykoliv ztratit ve vesmíru. Možná se ptáš jak to. Všechny síly by byly zpřetrhány a on by ztratil vše, co má. A to jen kvůli tobě.“
Věděla to. Moc dobře to věděla. Chtěla, aby se stal pouhou hvězdičkou, protože pak by mohla jít za ním.
Slunce už zacházelo a Měsíc vycházel. Setkali se. Nenuceně se spolu bavili a ona musela uznat, že jim to spolu sluší. Kdyby se Slunce a Měsíc vzali, uvažovala, bylo by na nebi více hvězd. Hvězdáři by byli nadšení. Byli by rádi i ti, kteří tak milují hvězdy.
Našel Borůvku v melancholické náladě.
„Copak je?“
Smutně se na něj podívala. Budu mu schopna to říct? Zhluboka se nadechla. „Já jsem přemýšlela. Nezašli jsme příliš daleko? Nechtěl by ses vrátit zpátky ke Slunci?“
Nikdo netuší, s jak těžkým srdcem to řekla. Jak hrozně to všechno vyslovovala. Neviděl, že má slzy na krajíčku. Nevšiml si, že ji z těch slov puká srdce. Pouze slyšel slova. Slova, která slyšet nechtěl. Celou noc neřekl ani slovo. Ona se na něj celou noc dívala a doufala, že něco řekne. On však nepromluvil. Jen se dál klouzal po noční obloze.
|
|
|
