Noční můry pana K.
Probudil jsem se po dalších z probdělých nocí plných nočních můr, které mi snad ještě nikdy nedaly chvilku klidu. Po dlouhém přemáhání jsem se celý rozlámaný pokusil vstát z postele. K mému údivu to ovšem šlo hůře než dříve. Připadal jsem si, jako kdybych ležel zaražený zády v malém lavoru, který mě při každém z mých pokusu obrátit se zhoupne s bouřlivým smíchem zase zpět.
Chtěl jsem zvednout hlavu a podívat se na toho posměváčka, ale to co jsem uviděl, donutilo mou hlavu s těžkostí zapadnout do polštáře, jako do té nejhlubší závěje.
Připadal jsem si jako obří krtek, který se schovává pod zemí, aby jeho oči nikdy neprokoukly tu pekelnost reality.
Po chvíli jsem se – po vytrvalém přemlouvání mými plícemi – zvědavě vyhrabal.
Nebyl to SEN!
Na místě, kde kdysi bývalo mé břicho – pokud se tak podvyživené věci vůbec smí říkat – jsem měl jakýsi černošedý příčně pruhovaný krunýř podobný krunýři želvímu, ale na rozdíl od želvy jsem měl po obou jeho stranách řadu spousty malých neustále se kmitajících nožiček, kterým jakoby můj těžký krunýř bránil v útěku do neznáma. Možná, že kdybych se viděl, utekl bych s nimi.
Uvědomil jsem si, že v sedm hodin mi jako obvykle zabuší na dveře má pracovitá domácí, aby mě takřka násilím vyhnala z pokoje a mohla si tam v klidu, místo práce, dospat tu hodinku, kterou mi už nepovolila.
Díky mému částečnému invalidnímu důchodu mi bylo povoleno začínat práci v Dělnické pojišťovně až v devět.
Jenom kvůli mému otci – mám hrůzu z jeho mohutné postavy, i když sám nevím, či je to pouhá hrůza a nebo i obdiv - jsem si nevyhradil všechen čas na psaní, které jediné mi dodává sílu k tomu, abych nesl na svých zádech to utrpení a bídu, o které každý den slyším a sám s hrůzou ze skrýše pozoruji.
Cítím ale, že si ten balvan jednou najde způsob, jakým mne rozdrtit.
V tom jsem uslyšel jemné zaklepání na dveře mého pokoje, byla to Dora a já si uvědomil, že to vše byla zase jedna z nočních můr. Otřásl jsem se. Tak teď už mne nenechají spát ani mé povídky, které byly vždy mou velkou útěchou.
Zase jsem dostal chrlení krve. Můj přítel Balvan mi tím dával najevo, že už snad s plnou těžkostí dosedne. Ještě si neuvědomil, že to pro něj nebude nějaké významné vítězství- ze smrti mám sice strach obrovský, ale už dlouho si s ní tykám.
Polovinu života jsem strávil v různých sanatoriích a ozdravovnách, které mi má „milovaná“ dělnická pojišťovna hradila do mého plného penzionování v roce 1922. Nikdy jsem nad tím moc nenaříkal, měl jsem tak aspoň více času na své psaní.
Teď se o mě stará Dora. Je snad jediná – možná že jenom díky mé nemoci – která vydrží delší pobyt v mé blízkosti a dokonce i já v její. Vždy jsem se totiž snažil milostné vztahy udržovat spíše na papíře. I Felice, kterou jsem nejvíce miloval a dokonce se s ní i dvakrát zasnoubil, jsem vždy po té, co jsme se sešli, buď velmi rozčílil svými podivnými názory a představami, nebo jsem se sám stáhl zpět do svého temného žaláře, který jsem s takovou pečlivostí pro sebe sama vybudoval. A z mých dopisů, kterými jsem chtěl Felice vše vysvětlit, vyčetla pouze to, že jsem asi duševně chorý, neschopný normálního života a vlastně o ni asi nemám ani zájem.
Jedině Milena jako spisovatelka ráda četla mé dopisy, a dokonce i s nadšením překládala některé mé povídky do češtiny, která mi sice byla jako pražskému rodáku velmi blízká a milá, ale přesto jsem pro mě nejpřesnější slova nacházel pouze v mém rodném jazyce.
Dnes večer mě má navštívit Max. Chci po něm něco, co pro něj bude asi velmi těžké. Chci, aby spálil všechny mé dosud nevydané povídky, na jejichž spálení mi již síly nezbývají.
Mám strach z toho, že by mohly čtenářům více citlivým, ale stále ještě odolávajícím, ublížit tím, že by se jim se strašlivou hrůzností mohl svět stát bezvýchodným. Bez protikladů Dobra a Zla, ale pouze Zla a Nicotnosti.
Nechci, aby se v nich stejně jako ve mě realita stávala snem a sen realitou.
Nerad bych byl souzen a odsouzen za to, že píši příliš pravdivě o skutečném životě - bez všech lží, které si vymýšlíme proto, aby se nám svět stal hezčím, růžovějším – a že mi svět připadá bezvýchodný.
Ale připadá-li mi skutečnost bezvýchodná, nemám právo vylíčit ji jak ji vidím?
Snad lidé vycítí ve všem, co píši, něco z muk, z nejistoty, z pochyb, jaké v člověku budí přelom dob, a také můj vlastní strach ze smrti.
|