Spadla jsem do nedodělaného krbu, ze kterého trčely dráty. Holt, jsou na tom světě lidi, kteří padají všelijak podivně i za mlada. Kupodivu, až ráno, kdy jsem byla užitečná a rozhodla jsem se smývat nádobí. A byl den po Silvestru, Nový rok nevím kolikátý. Toho objímání. Nevím, jestli jsem o tom už nepsala. Jak jsem si uprostřed obecné nevážnosti závažně zjednala klid, abych proslovila, že je, ty mé souputníky po vandrech, českých řekách, horách, mám ráda. Podle stupně láskyplného výsměchu jsem ze své lásky udělovala výjimky. Až jsem skončila u: „Vy volové, mám ráda jen sebe.“ A těch písniček. Moji milovaní kamarádi. Ale, ale, jeden donesl basičku pitíčka, a protože se nestihla dopít, přestože zcela veselý a obumbičkovaný, jak říká moje maminka dědečkovi, když to přetáhne na nějakých mysliveckých rejích, tu plnou basičku si naložili do luxusního autíčka a odvezli. Inu, i to se stává. Možná je to lepší alternativa, než ta, aby se to zkazilo jako háble mých naložených utopenců. A protože tuhle písničku jsem zpívali opravdu překrásně, zpívali jsme ji tenkrát nejmíň pětkrát. Ale na kazetě, kterou jsem tenkrát natáčela, je slyšet jenom smích a šum a hlahol neurčitelných hlasů. Přesto ji zkusím najít. Můj milý tam hodně opilý huláká: „Žeňulko moje drahá.“ S takovým trapným důrazem na slově drahá. Ještě teď, po letech se ježím studem. Ale opravdu jsme byli byli neuvěřitelný amatérský sbor zpěváčků a chórů nebeských.
Jdu se svým milým vandrákem krajinou, vandrák ve žlutých pletených ponožkách, ženuška sama štrikovala, náš syn, zcela běžný typ chlapečka, já, neortodoxní vandračka v pohorkách a černé krajkové sukni. Klóbrc ze slámy, koník by pojedl, kravička by se napásla, kos by uzobl umělé třešně. Před chvílí jsme v trutnovské nádražce zažili, jak se mě místní dementní sběrač s velkým voletem pokouší koupit. Slibuje mému muži, že když mě dostane, bude se mu o dcerušku dobře starat. Můj muž je přesně o dvanáct dní mladší než já. V Trutnově je špatná voda. Způsobuje volata a demenci. Možná to bylo v Turnově, když nad tím tak přemýšlím. Dlouhá, dlouhá cesta. Krajková sukně je celá ucouraná. Po pravé straně les, po levé louky. Zpívám si, že zítra ráno v pět, a to všechno, co k tomu patří. Obzvlášť procítěně se obouvám do slov: „A co jsem si natropil, to si i vypiju.“ Za zmínku stojí to, že můj synek se poprvé k mému hlasu připojil tím svým křehkým.
S mladší dcerkou a synem na vandru. Někde u České Lípy. Myslím, že to bylo v Jestřebí, kde kamaráda, upracovaného architekta, který se dvakrát do roka stává zcela nekontrolovanou střelou, nadchly dvě hospody hned vedle sebe. Rozvíjí zcela neromantické sny o tom, jak do rána mezi těmi skvělostmi úžasnými budeme přecházet, chvilku v té hospodě, chvilku v druhé. Zvítězí romantici, zcela zavlhlí si v dešti ustýláme někde pod převisem. Ten největší romantik hraje na kytaru a zpívá, že zítra ráno... Opravdu, zítra ráno v pět se probouzíme do krásného dne, jak se to občas stávalo. Nedávno moje dcerka, čerstvá maminka, vzpomínala na to, jak jsme skotačili: „Hoja hoj, hoja hoj, v králi máme zastání...,“ před majitelem láhve s rumem, protože bez toho skotačení byl tak nějak hrozně lakomý. Ale ten stav zítra ráno v pět...
S básníky u jedné z nejúžasnějších bab, které jsem poznala. Ajajaj. Ve veselých řeznických kalhotách přeskakuji v repertoáru toho, co piji, od milců bílého vína k milcům červeného. Hlásek mi taky přeskakuje, jak se snažím zvládnout všechny ty tóniny, ve kterých se zpívá. Najednou tlapka na mých ramenou. Synek mě objímá a zpívá tu našu. „Tak přilož na oheň, a smutek v sobě skryj, prosím, nezapomeň, nezapomeň a žij...“
|