Několikrát jsem se díval na televizi na soutěže. Ať už šlo o Milionáře, AZ kvíz, Riskuj nebo Kufr, pokaždé jsem si říkal, že bych něco podobného zvládnul také. A levou zadní. Akorát jsem svou hrdou polovičku vždycky přemluvil tou chytřejší (línější), že je pod mou úroveň se do takového pořadu přihlašovat.
A tak jsem po každé špatné odpovědi soutěžícího, kterou jsem věděl, kroutil hlavou a říkal, že takový člověk tam raději ani neměl chodit. Vždycky jsem si počítal peníze nebo body a zjišťoval jsem, že bych je všechny trumfnul. Ale něco jiného je sedět doma s nohama na stole a potit se ve studiu.
Dotyční jedinci, kterým se poštěstí, že je do televizní soutěže vyberou, musí mít hodně tuhý kořínek. Jakmile se prvně objeví ve studiu, uvědomí si, že je zanedlouho uvidí několik statisíců lidí. A to už je nápor i pro zaryté extroverty!
Naštěstí se pořady předtáčí, takže nehrozí, že by se dotyčný dostal do éteru živě. Ale mám takový pocit, že by pro nějakou soukromou televizi mohlo být více než výhodné odvysílat pořad naživo. Lidé u televize by mohli vidět, jak se neúspěšný soutěžící v přímém přenosu klátí v mrákotách a má blízko k slzám. A takový výjev by jistě v lidech doma vzbudil velké reakce: „Co tam leze, když na to nemá!“, „Co bulíš ty blbe?!“ a podobná peprná slova by padala z úst televizních diváků.
Mnohdy můžeme pozorovat, jak soutěžícím nervozita brání v jejich klidném přemýšlení. Dotyčný se pak drbe na hlavě, škube jí, rozhlíží se nervózně ze strany na stranu, hladí si plnovous, ale téměř nikdy si nevzpomene dříve, než uplyne časový limit. Poté správnou odpověď řekne moderátor a soutěžící okamžitě zareaguje pokýváním hlavy, teatrálním vzdychem nebo sebezpytujícím zakroucením hlavy.
Naopak moderátor vypadá jako děd Vševěd. Cokoli, co soutěžící neví, má v malíčku. Stačí se mu podívat do počítače, (pokud chce vypadat opravdu inteligentně, činí tak, když na něj nemíří kamera) a poté řekne naprosto přesnou odpověď. A když soutěžící odpoví správně na otázku, kde mu stačí říct alespoň příjmení dotyčného umělce, spisovatele nebo vědce, moderátor jeho správnou odpověď téměř vždycky degraduje: „Ano. Máte pravdu. Celým jménem se jmenoval Jan Antonín Matyáš Kladruba, pocházel z vesničky Malenice a dvojtý orací mechanismus vynalezl v roce 1864. Vy jste řekl pouze Kladruba, ale i to nám stačí.“
|