Rostou mi fousy. Sice ne nějak zvlášť rychle, ale…rostou. Nedělám pro to vůbec nic, nemyslím na ně, nijak je nezalévám, ale oni stejně rostou. Nepřetržitě. Moje fousy rostou, když jedu do práce, když obědvám, když hraju fotbal, i když spím. Moje fousy rostou pořád.

Možná, že kdybych měl někdy chvíli čas a byl bych někde, kde by bylo absolutní ticho, slyšel bych fousy růst. Představuji si, jak to asi vypadá. Nejdřív je moje tvář hladce oholená, chvíli se nic neděje a pak se na několika místech otevře a z miniaturních dírek začnou vyrůstat černé kůly. Nejdřív vyčuhují jenom málo, takže z výšky vypadají spíš jako tečky, ale jak jde čas, rostou výš a výš, až by někomu, kdo by byl asi tak půl milimetru vysoký a vydal by se na cestu po mojí tváři, mohly připomínat stromy v lese.

Kdybych se neholil, rostly by pořád dál, byly by pořád delší a na konci by se začaly kroutit. Po deseti letech bych měl pořád ty samé fousy, co mi začaly před deseti lety vyrůstat z oholené tváře. Byly by to takoví pamětníci. Stará kůže se odrolí, vlasy vypadají, vzpomínky vyblednou, ale fousy se nezmění. Rostou a rostou. Možná, že mají taky něco, jako letokruhy? Vytrhl bych si fous, přeříznul ho a spočítal, že začal růst třeba před jedenácti lety. To jsem ještě chodil do školy, bydlel jsem v jiném městě a zrovna jsem se rozešel se svojí dlouholetou láskou….. A ten fous byl němým svědkem všech těch událostí.

Kromě fousů mi stejně nepřetržitě rostou i vlasy a nehty. Když se to tak vezme, je moje tělo docela pracovité.