Zase projelo auto. Podle zvuku motoru to byl nějakej dieselák. Další. Slyším klapat dveře. Je to zvuk podobnej posouvání bočních dveří u nějaký dodávky. Nemýlil jsem se. Podle zvuku nastartování to byl Ford Tranzit. Taky dieselák. Jezdí jich tu docela dost. Lidi asi nemaj na benzín, tak si snažej trošičku z toho svýho platu ušetřit na naftě. Dieselák ale nemá vodpich. Zatroubení. Projelo auto s typickým ševelivým zvukem. Poté jsou slyšet klapavé zvuky motoru dodávky, ztrácejí se v dáli a náhle je klid. Zase ten klid. Prostě ticho. Je slyšet jenom šum města. Ten je slyšet jenom v noci, protože přes den má člověk už jeden šum v hlavě. To asi troubil na toho tranzita. Blbec, určitě mu tam vjel. Musí tady bejt beton, kdyby tady byly kostky, tak by ty kola měly takovej dutej klapavej zvuk. Ale co by v tomhle městě dělaly dlažební kostky. Tady je i na náměstí beton. Kostky musej bejt větší nápor na tlumiče… Rána. Otevírám oči. Zase jsem usnul a nikdy nevím jak dlouho sem spal. Z ulice slyším tlumené hlasy a hudbu. Připomíná mi surový černošský rap. Pokud to ale hraje v autě, může to bejt cokoliv, protože zvenku to zní stejně. Přes karosérii proniknou jen basy. Řvát už nemá cenu. Z tohohle domu pronikají do okolí všelijaké zvuky, ale lidé je ze strachu ignorují. Stejně nikdo nepřijde, protože by se posral strachy, jako já teď. Z hloubi domu se ozvalo zacvakání zapalovače. Ten zvuk je mi nesmírně povědomý. Mám to, Zippo. Ne, to ne. Už mu za to přeci nestojím. Ze strachu upadnu do spánku. Probouzí mě třeštění hlavy. Ach, Bože, ten hlad. Mám křeče, všechno mě pálí, třesu se. Koukám do šedivé zdi a mohu jen odposlouchávat zvuky. Zahoukání vlaku. To je ale divný, železnice je pěknej kousek. Muselo bejt po dešti, jinak by zvuk lokomotivy nebyl tak hezky slyšet. Kdyby mě ta pitomá mašina mohla teď aspoň přejet. Nemám už sílu ani brečet. Když člověk brečí, je to jako déšť a pak vlastně slyší líp svoje vlastní slova. Začínám blouznit, celou dobu přemýšlím o hloupostech, taky co mám v takovémhle srabu jiného dělat. Zase zvuk Zippa. Strachy myslím na déšť. Kapky dopadají na ulici. Mám žízeň. To bylo taky to první co jsem měl, když jsem sem přijel. Tenkrát taky pršelo. Vystoupil jsem z vlaku, prošel nádražní halu a objevil se tváří tvář tomu vybetonovanýmu náměstí. Nalevo, kousek po silnici bylo vidět kouřící komíny a rozlehlou továrnu. Klasickou "kafkovskou" továrnu na strach. Nalevo bylo v dáli vidět sídliště. Rýsovalo se do krajiny jako monument lidské pomíjivosti. Bylo vystavěno jen proto, aby tam mohli přečkat noc ti, co dělají v továrně. Od sídliště jezdily autobusy přes náměstí na druhou stranu a do továrny chodili lidé za sebou, stejně oblečení, se stejnou taškou s termoskou ve stejné ruce. Koukali do země, vrásčití, mladí, hubení. Vydal jsem se do města. Spíše tedy mezi ty kostky. Jako jediný jsem kráčel v protisměru okolo dělníků. Krajina byla vyschlá, pustá, šedivá. Udělalo se mi špatně při představě celoživotního stereotypu, pokřivených hodnot žití a faktu, že tito lidé jsou už od začátku vychovaní k tomu, aby bydleli kilometr od své továrny a po generace v ní pracovali. Jsou chovaní jako biologické stroje. Projelo další auto. Asi po hodině. Strašně mě bolí záda. Nohy a ruce vůbec necítím. Mělo prasklej vejfuk. To uplně kazilo zvuk motoru, takže jsem nemohl hádat značku. Pokouším se pohnout. Zvednu akorát tak hlavu, avšak uplně ztuhlý krk mi nedovolí jí mít moc dlouho nahoře. "Do prdele". První slova po dvou dnech. Mám chraplavý hlas. Stejnej asi jako ten parchant co mi chtěl dát to cigáro. Šlo to hrozně rychle. Před opuštěným vymláceným panelovým domem stál kluk s holkou. Byla to černoška. Byli oblečený ve stylu hip-hop&go a ptali se mě jestli schánim práci, tak mam jít s nima dovnitř. Zdáli se mi hrozně blízký a protože byli stejně starý jako já věřil jsem jim a jako největší městský pako jsem šel s nima. Šli jsme o hodně pater výš. V baráku to smrdělo, bylo tam plno bordelu a pokusy o grafitti na stěnách. Směrem výš ubývalo jak odpadků, tak zápachu a grafitti, ale také mé důvěry. Začal jsem se cukat. Došli jsme na konec rozlehlého patra. Pochopil jsem že dům nebyl ještě dostavěn. Další klece pro dělníky. U konce, kde byly otvory na okna stál další kluk. Dobře, beru to, asi šéf, dá mi něco na práci, budem vyklízet odpadky…Jasně, ale proč má v ruce kovovou tyč? Chraplavym hlasem mi nabídl cigaretu. Než jsem stačil říci "Já…", neuvěřitelně mě tou tyčí přetáhnul. Mlátil mě hrozně dlouho s nepochopitelnym záchvatem nenávisti. Ležel jsem v kaluži krve schoulen na zemi, když ke mně přistoupil a řekl: "Sis myslel, že ti eště dám cígo, ne vole." Vyndal zapalovač, ten zacvakal, slyšel jsem jak se první centimetr cigarety zapaluje. Papír černal a tichounce praskal. Takhle jasně jsem nikdy v životě neslyšel… Další vlak, tentokrát asi nákladní. Je strašně dlouhej. Slyším zřetelně místa kde jsou svařený koleje. Vlak na ně najíždí, a vydává své charakteristické dunění. Stále trochu prší. Oknem na mě dopadají kapičky vody. Bylo by skvělý, kdyby tělo přijímalo tekutiny i kůží. Ale nešlo by to, protože bysme se v bazénu přeplnili vodou a rozpadli se. Prostě to nejde. Teď projeli dvě auta za sebou. Co mám dál dělat? Bojím se zakřičet, bojím se hnout, bojím se. Zbývá mi jen poslouchat zvuky, myslet na blbosti a na smrt. Vítr fouká a opírá se do obrovské železobetonové konstrukce domu. Prohání se všemi kouty a patry. Zlověstně hučí a pohybuje panely. Kdyby mě tak mohl odvát daleko odsud. Tak strašně si přeji mít vodu alespoň na ty slzy. Vítr náhle ustal a ve zlověstném tichu opuštěného domu jsem zaslechl jen zacvakání Zippa...